Článek
První polovina roku 1968 se v Československu nesla v duchu reforem a uvolňování komunistického režimu. Proces liberalizace naší společnosti byl však trnem v oku konzervativního křídla komunistické strany. To se s prosbou o pomoc obrátilo na vedení Sovětského svazu. Sověti se rozhodli vyhovět a v srpnu tohoto roku k nám vyslala vojska Varšavské smlouvy.
Pod takzvaným zvacím dopisem bylo podepsáno pět politiků: Drahomír Kolder, Alois Indra, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a Vasil Biľak. I když jejich čin můžeme tehdejší i současnou optikou hodnotit jako vlastizradu, nikdy nebyli potrestáni. Naopak, chopili se moci a i po pádu komunismu žili spokojený život.
Drahomír Kolder
Drahomír Kolder nebyl před 2. světovou válkou aktivním politikem. To se změnilo až s nástupem Komunistické strany, do které vstoupil. I když zpočátku patřil k reformistům, nakonec se od změn odvrátil a snažil se je zkazit. Proto se připojil k iniciativě zvacího dopisu.
Díky tomu se vyšvihl do vysokých pater politiky a stal se ministrem Výboru národní kontroly, avšak svého postavení a moci si dlouho neužíval. Zemřel 20. srpna 1972, pouhý den před čtvrtým výročím obsazení republiky. I za tuto krátkou dobu se však stal jednou z hlavních tváří normalizace.
Alois Indra
Alois Indra zastával významné politické funkce již před okupací. Do dubna 1968 byl dokonce ministrem dopravy. V prvních hodinách po okupaci se pokusil sestavit rolnicko-dělnickou vládu, v níž by sám zastával post ministerského předsedy, avšak narazil na odpor reformních členů strany.
Když se ukázalo, že Dubček a ostatní reformisté v Moskvě nejsou schopni okupaci zvrátit, dostal se k moci, byť se mu sen o premiérském postu rozplynul. Začal zastávat funkci předsedy Federálního shromáždění, která byla sice významná, ale spíše ceremoniální, a skutečný vliv neměl.
Jeho politická dráha skončila během sametové revoluce, kdy se 29. listopadu vzdal postu poslance. Téhož dne poslanci vyškrtnuli z ústavy větu o vedoucí úloze Komunistické strany v Československu. V roce 1990 byl Indra dokonce vyloučen z KSČ. Zemřel 2. srpna 1990.
Oldřich Švestka
Oldřich Švestka byl povoláním novinář, který psal pro komunistické Rudé právo. Stejně jako Indra se již během okupace pokusil uchopit moc, ale reformisté ho zastavili. Jeho politická kariéra však pokračovala i za normalizace. I když zastával funkce v ÚV KSČ již před okupací, poslancem se stal až po ní.
Na rozdíl od ostatních autorů zvacího dopisu se jeho politická kariéra zastavila a dále nestoupala. Možná to bylo i tím, že ho neměli rádi Sověti, kteří po obsazení Československa žádali vyloučení nejen reformních komunistů, ale právě i Švestky z ÚV KSČ.
Během normalizace získal řadu ocenění, jako například Řád práce, Řád republiky, Řád Klementa Gottwalda a jiná politická vyznamenání. Zůstal však pouze řadovým členem Federálního shromáždění, v němž působil od roku 1971 až do roku 1983, kdy zemřel ve věku 61 let.
Antonín Kapek
Dalším ze signatářů zvacího dopisu byl Antonín Kapek, který se po obsazení Československa stal hlavním tajemníkem pražské KSČ, a měl tedy hlavní slovo v Praze. Na celostátní úrovni se, stejně jako Oldřich Švestka, stal řadovým poslancem a v politické kariéře dále nepostupoval. Jeho vliv byl však koncentrován především na regionální úrovni.
Kromě toho, že byl jedním z autorů zvacího dopisu, sloužil i nadále spíše Sovětům než Čechoslovákům. Byl totiž veden jako důvěrník KGB, jehož úkolem bylo donášet na ostatní komunisty přímo do Moskvy, odkud bylo rozhodováno, kdo je vhodný pro další politický růst a kdo nikoliv.
Stejně jako ostatní představitelé kolaborantů byl po konci komunistického režimu zbaven funkcí a vyloučen z KSČ. Konec režimu nesl těžce a 4. ledna 1990 se pokusil o sebevraždu střelou do hlavy. Tento pokus však přežil a po uzdravení byl objeven 23. května stejného roku oběšený.
Lze pouze spekulovat, zda ho k tomuto zoufalému činu dohnalo svědomí nebo zármutek nad koncem režimu. Možná se bál, že by ho přece jenom mohla dohnat spravedlnost. Kdyby však věděl, jaký osud čeká posledního z tento pětice Vasila Biľaka, tak by si svůj čin rozmyslel.
Vasil Biľak
Posledním ze skupiny, která pozvala vojska Varšavské smlouvy, byl Vasil Biľak. Svého činu nikdy nelitoval a až do své smrti v roce 2014 tvrdil, že vždy jednal v nejlepším zájmu Československa a jeho lidu. I když, stejně jako většina skupiny, zůstal pouze poslancem, měl vliv především na zahraničněpolitické otázky, kde spoluutvářel postoje československé diplomacie.
Jeho normalizační práce byla samozřejmě štědře odměňována. Stát byl vůči němu tak velkorysý, že si po pádu komunistického režimu mohl zakoupit luxusní vilu v jedné z nejlepších lokalit v Bratislavě. Jeho sídlo ve francouzském stylu se nacházelo v blízkosti Slavína, s výhledem na bratislavský hrad.
Důchod tak mohl trávit v centru slovenské metropole, přesto v klidném prostředí poblíž parku. Na procházkách mohl vzpomínat u památníků Rudé armády na své nejlepší časy, kdy byl na vrcholu moci. Nejen že nebyl nikdy potrestán, ale dožil dokonce v luxusu.
Normalizace
Je pravděpodobné, že k okupaci by dříve či později došlo i bez zvacího dopisu, protože konzervativní sovětské vedení v Kremlu bylo vývojem v Československu znepokojeno. Existence zvacího dopisu však poskytla potřebnou záminku k legitimizaci obsazení Československa a rozmístění vojsk Varšavské smlouvy.
Normalizace, která se naplno rozběhla po svržení Dubčeka a ostatních reformistů, znamenala konec snu o socialismu s lidskou tváří a postupné liberalizaci společnosti. Přinesla návrat té nejtvrdší totality, doprovázený cenzurou, pošlapáváním lidských práv a kádrovými prověrkami.
I přesto, že zmíněných pět mužů toužících po moci zničilo šanci na svobodnější život Čechoslováků, je nikdy nestihl trest, který by si zasloužili. O jejich obavách z možných následků svědčí i prosba o utajení existence zvacího dopisu, jenž byl veřejně potvrzen až v roce 1992.
Zdroje:
