Článek
Každého jednoho z nás čeká na konci života to stejné, a tím je smrt. Nelze se jí vyhnout, ale někteří si to nedokáží připustit. Proto své blízké vystavujeme zbytečné bolesti a utrpení. Mnohdy je totiž umírání dlouhý a bolestivý proces, který může trvat opravdu dlouho.
Nemluvím zde o lidech po nehodách a úrazech. U nich bychom samozřejmě měli o jejich záchranu bojovat. Mluvím zde o lidech, kteří jsou opravdu staří a křehcí. Musíme si uvědomit, že prodlužující věk dožití s sebou přináší nejen řadu výhod, ale i nejrůznější problémy.
Těmi mohou být duševní i fyzické nemoci, které člověka zneschopňují. Mohou jimi být degenerativní onemocnění typu demence, které náš mozek připravují o schopnost vnímat realitu. Nebo také náhlé mozkové příhody, které nás mohou upoutat na lůžko do konce života. A následky těchto nemocí nejsou otázkou dnů, či týdnů. Někdy jde o roky, či desetiletí, kdy je člověk upoután na lůžku a v podstatě o sobě neví.
Samozřejmě, všichni máme rádi naše rodiče a prarodiče. Chceme, aby tu s námi mohli být co možná nejdéle a těšit se z vnoučat, či pravnoučat. Jenže si musíme uvědomovat, kdy je to ještě důstojný život a kdy už se z toho stane pouhé utrpení.
Člověk může být vitální i po 90. či 100. roku života, jenže mnoho z nás v důsledku nemoci může přijít o kvalitní život již například po 60. roce. Je to tedy individuální, ale člověk se na sklonku života může dočkat nehezkého konce.
Co je paliativní péče
Jedná se o přístup k pacientovi, jehož diagnóza není slučitelná s jakoukoliv formou uzdravení. Takovým lidem jsou již pouze podávány léky na tišení bolestí. To může vést ke zkrácení života, který by mohl být delší, kdyby se projevy onemocnění potlačovaly. Jenže, musíme si uvědomit, že by tento čas navíc měl k důstojnému dožití velmi daleko.
Paliativní péče by měla být důležitou součástí zdravotnictví jako celku. Jenže opatrovníci (v případě, že je nemocný nesvéprávný) často tuto možnost odmítají. Na druhou stranu i zdravotnictví si v těchto otázkách mnohdy neví rady. Zdravotníci sice musí procházet každý rok řadou školení, ale bohužel v nich není mnohdy zahrnuto dostatek praktických informací, aby mohly být nové znalosti uplatněny správně.
Paliativní péče by měla být nasazována až poté, co léčebné metody určené pro zotavení selžou, nebo již nemají další smysl. Cílem je tedy tišit bolesti a zmírnit fyzické i psychické utrpení. Někdy je vhodné normální léčbu směřující k vyléčení doplnit právě o paliativní pomoc.
Umírající je díky paliativnímu přístupu schopný strávit poslední týdny a dny důstojně. 80 % populace si podle průzkumu mínění přeje umírat doma obklopeno svými blízkými. Ovšem pouze 4 % z nich se toto přání splní. Například rodiny od seniorů v domovech pro seniory musí písemně potvrdit, jestli příbuznému vždy volat sanitku, nebo jestli při umírání má zůstat v domově.
Mnoho umírajících zemře při samotném převozu v sanitce. Jsou přitom obklopeni zdravotníky v respirátorech, které nepoznávají a řadou pípajících přístrojů. Toto prostředí je velmi stresující a mnohdy právě stres a nekomfort může být posledním hřebíčkem do rakve, a to doslovně.
Ženy sice žijí déle, ale ne kvalitněji
Ze statistik jednoznačně vyplývá, že ženy žijí déle než muži. U žen je průměrný věk dožití 81 let, zatímco u mužů pouze 74. To znamená, že ženy v průměru žijí o 7 let déle. Jenže jde o věk úmrtí a ne o kvalitní plnohodnotný život.
Protože rozdíl není v průměru tak obrovský u věku, kdy nás opouští naše zdravý. To je totiž u žen v 63 roku života a u mužů v 61. Samozřejmě, z počátku mohou být nemoci s mírným nástupem a nesníží nám kvalitu života naráz. I člověk s demencí mnohdy může být i několik let plně soběstačný. Průběh nemocí spojených se stářím je totiž v mnoha případech individuální.
Profesionalita je základ
Paliativní způsob péče samozřejmě není nic, co by nepodléhalo schvalování. Je nutné zhodnotit celkový stav nemocného v rámci jeho diagnózy a jeho reakcí na léčbu samotnou. Až poté, co jsou všechny způsoby léčby vyčerpány, se k ní může přistoupit.
Jenže rodiny s tímto často nesouhlasí. Ono i vážně nemocný člověk se během návštěvy svých blízkých zvládne chovat „normálně“. Jenže je to pro něj často velmi vysilující. Na rodinu to ale působí, že je vlastně vše v pořádku. Potom se často velmi diví, že jejich příbuzný má diagnostikovanou řadu nemocí, a přitom jim se zdá v pořádku.
Mnohdy potom dokonce dochází ke sporům pozůstalých s léčebným zařízením. Naše zdravotnictví je sice na nejvyšší úrovni, na které kdy bylo, jenže i přes to nezvládne zázraky a nedokáže zachránit všechny. A i když si přejeme, aby nás naši blízcí neopouštěli, tak vyhnout se tomu bohužel nedá.
Zdroje:
