Článek
Dostal jsem se do naprosto nečekané a velmi složité situace. Není důležité, o koho šlo, ani kde jsem se k tomu dostal, ale musel jsem podávat první pomoc. Konkrétně se tato situace dostala až tak daleko, že bylo nutné zahájit resuscitaci. I když jsem byl na tuto situaci teoreticky dobře připraven, bylo to hodně obtížné.
Líp připravený jsem být nemohl
Střední školu mám vystudovanou se zaměřením na zdravotnictví. V rámci studia jsem měl dva roky předmět „první pomoc“, ve kterém jsme řešili konkrétní situace. Jak teoreticky, tak některé metody jsme si vyzkoušeli i prakticky na spolužácích navzájem. U praktických věcí šlo převážně o ošetřování ran a zlomenin.
Obzvláště byl kladen důraz na to, abychom zvládali resuscitaci. Ať už jsme se učili na figurínách, nebo psali obsáhlé testy, kde jsme do detailu měli vlastními slovy popsat, co se má udělat krok po kroku. Hodnocení takových testů bylo velmi přísné a psali jsme je opakovaně.
Mnohým to pokazilo dokonce známku, což nebyl naštěstí můj případ. Ve škole nám bylo vštěpováno do hlavy, že kdo jiný než absolvent zdravotnické školy by měl být schopný zachránit život. A já nabyl přesvědčení, že to zvládnu. Resuscitaci na figuríně jsem ovládal bezchybně bez sebemenšího zaváhání.
Navíc jsem za svůj život prošel řadou kurzů první pomoci. Ať už jde o ten, co mají všichni povinně v autoškole, nebo o kurzy, které jsem si dělal pouze ze zvědavosti. Rozvíjel jsem své znalosti a dovednosti, protože jsem věděl, že jednoho dne bych díky nim mohl zachránit život.
Za svůj život jsem se již několikrát dostal do situace, kdy jsem první pomoc poskytoval. Jenže šlo vždy víceméně o banální záležitosti, které přímo neohrožovaly lidský život. Ať šlo o drobnosti jako krvácení z nosu, oděrky i větší rány nebo zlomeniny, tak jsem vždy zachoval chladnou hlavu a vyrazil na pomoc.
Následně mě hřál u srdce větší či menší pocit hrdinství. I když ne vše se mi povedlo, například když jsem za velmi špatného osvětlení ošetřoval ránu plnou střepů, tak jsem mohl postupovat lépe. Každopádně jsem dosud považoval sám sebe za člověka, který může zachránit život.
Nic vás nepřepraví dost
Nejspíše jsem se mýlil. Dostal jsem se do situace, kdy jsme se skupinou lidí nalezli bezvládné tělo, které zde nebylo déle než pár minut. První moment byl, že paní pouze omdlela, takže jsme začali s probouzením. Klasické oslovení, zatřepání a následně bolestivý podnět.
Najednou ze skupiny někdo řekl, že nedýchá. Jelikož u sebe měla tato osoba rozjedené jidlo, ihned jsme se pokusili provést Heimlichův manévr, avšak neúspěšně. Pulz nám nešel nahmatat a čas se mi v tu ránu zastavil. Všechny mé znalosti byly pryč a já si připadal jako malé bezradné dítě.
Naštěstí už byla vytočená záchranná služba, která nás instruovala, ať zahájíme resuscitaci. Instinktivně jsem se dal dohromady a chopil se této činnosti, jednak jsem měl nejspíše největší znalosti, ale především jsem byl jediný přítomný muž. Tato činnost je totiž velmi fyzicky náročná.
Uvolnili jsme tedy dýchací cesty, položili člověka na záda na pevný povrch a začal jsem provádět resuscitaci. Místo, na které položit ruce, jsem našel bez obtíží, ale následně jsem opět ztratil orientaci v činnostech. Po prvních pár zapumpováních jsem si uvědomil, že držení mých rukou je špatné. Naštěstí jsem tento nedostatek rychle zvládl napravit.
Během masáže se osoba pod mým tlakem různě hýbala a začala se bouchat hlavou o zem. Proto kamarádky začaly hledat, čím ji podložit. Také jsem párkrát ucítil jemné „křup,“ a tušil jsem, že jsem mohl zlomit žebro. Toto vás figurína nikdy nenaučí a ten pocit bych nikomu nepřál.
Nejsem si jistý, jak dlouho trvalo, než přijela záchranná služba. Nejspíše to bylo kolem 5 až 10 minut, ale přišlo mi to jako věčnost. Neustále jsem zjišťoval, jestli má pomoc zabírá. Nevěděl jsem v tu chvíli, čeho se vlastně snažím dosáhnout. Figuríny, na kterých jsem se učil, neožijí, a představy z filmů, že se dotyčný najednou zvedne a zmateně zjišťuje, co se děje, jsem věděl, že jsou nesmysl.
Záchranná služba následně dorazila a osobu převzala. Lidé, kteří byli se mnou, ihned poskytli odpovědi na otázky, které nám pokládali, a já jsem pouze nevěřícně koukal opodál, jak záchranáři pokračují v boji o život.
V tu chvíli mi došlo, jak naivní jsem byl. Vždy jsem věřil, že se do takové situace nedostanu, a když ano, tak ji zvládnu. Ani jsem neměl pocit hrdinství jako třeba, když jsem kamarádku se zlomenou rukou dovezl do nemocnice.
Necítím se jako hrdina a ani jím nejsem. Kdybych se toho nechopil já, tak by to dle instrukcí záchranářského dispečinku udělal někdo jiný. Navíc jsem u sebe měl po celou dobu kamarádku připravenou mě vystřídat, kdyby mi došly síly.
Většinou se výsledek nedozvíte
Pokud neoživujete osobu, kterou znáte, tak je velmi nepravděpodobné, že se někdy dozvíte, jestli byla vaše první pomoc účinná. Já sám to nevím a ani si nejsem jistý, že bych to věděl chtěl. Udělal jsem, co bylo nutné, tím nejlepším způsobem, který jsem v té situaci zvládl.
A byť se nepovažuji za hrdinu, tak si myslím, že informace o tom, že jsem neuspěl, by na mě osobně měla drtivý dopad. Byla by to má osobní prohra. Prohrál bych něčí život a donekonečna by mě pronásledovaly všechna zaváhání a chyby, které jsem udělal. Zkrátka výsledek nevím a jsem za to vlastně rád.
Jak správně na to
V případě, že naleznete člověka, který je v bezvědomí a nereaguje, tak neodkladně volejte záchrannou službu. Potom otočte člověka na záda a zjistěte, zda dýchá. Dýchání musí být pravidelné. Nejrůznější nepravidelné lapání po dechu nebo chrčení se nepočítá jako normální dýchání.
Pokud jste instruováni záchranářským dispečinkem, aby jste zahájili resuscitaci, tak v první řadě myslete na své vlastní bezpečí. Pokud máte, tak si vezměte rukavice nebo resuscitační roušku.
Masáž srdce se provádí stlačováním v oblasti střední hrudní kosti. Přiložíte ruce hranou dlaně na střed hrudníku postiženého, prsty můžete proplést. Ruce propněte v loktech a celou vahou těla začněte hruď stlačovat zhruba 5 cm hluboko. Měli byste provést 100–120 stlačení za minutu, 2× za vteřinu. Rytmus 100 stlačení za minutu odpovídá dětské písničce Skákal pes přes oves. Při stlačování nechte ruce stále přiložené na hrudi, ale myslete také na úplné uvolnění tlaku na hrudník mezi stlačováním.
Celý proces by měl trvat do chvíle, než dorazí záchranná služba. Popřípadě dokud vám nedojdou síly a nemáte se s kým vystřídat. Z vlastní zkušenosti však vím, že síly vám pravděpodobně nedojdou. Záchranná služba je velmi rychlá a boj o cizí život vám dá dostatek adrenalinu to vydržet a nevzdat.
Jak je to s dýcháním
Ideální postup resuscitace je 30 stlačení hrudníku + 2 vdechy z úst do úst, opakovaně. Ovšem pozor – dýchání by měl provádět pouze ten, kdo zná správnou techniku a vyzkoušel si ji na kurzu první pomoci. Bez těchto zkušeností je nejlepší pokračovat ve stlačování 100× za minutu. Naučit se umělé dýchání se nejvíce hodí při resuscitaci dětí nebo dospělých, kde bezvědomí nastalo dušením nebo tonutím.
Zdroje:
