Článek
Sovětský vůdce Nikita Chruščov měl mnoho přezdívek. Jednou z nich byla „raketový Chruščov,“ kterou získal díky tomu, že své nejlepší vědce požádal o vytvoření největší atomové bomby na světě. Krycí jméno tohoto projektu bylo Ivan a typové označení bylo AN602. Většina lidí však projekt zná hlavně podle výsledné bomby, která se nazývala Car bomba.
Slovo car v názvu bomby souvisel právě s její silou. Sověti měli ve zvyku veškeré megalomanské projekty nazývat Car. Například Car tank nebo Car puška. Ani tyto dva projekty ovšem nikdy nebyly zařazeny do výzbroje i přes fakt, že na ně šlo ohromné množství peněz.
Nešlo o klasickou atomovou bombu jako ty, které shodili Američané na japonská města Nagasaki a Hirošimu. Jednalo se o zbraň nové generace, která fungovala na bázi termonukleární reakce. Ty sice již ve své výzbroji měli Sověti i Američané, ale připravovaná bomba měla být o dva řády silnější než ty, které již existovaly.
Výpočet síly bomby byl neuvěřitelný. Mělo jít o sílu 100 megatun TNT. Nebyla dána pouze ohromnou velikostí bomby, ale šlo i o novou strukturu nálože. Do té doby měly atomové bomby dvě vrstvy. Car bomba měla k těmto dvou mít ještě třetí tvořenou z uranového obalu.
Vědci se však zalekli síly exploze a rozhodli se uranovou vrstvu nahradit olověnou. To snížilo výkonnost bomby na polovinu. Tvůrci této zbraně měli totiž strach, že by exploze mohla vysklít i okna v Moskvě, což by mělo negativní vliv na obyvatelstvo. Výsledná bomba, která byla testována, měla nakonec sílu „pouze“ 50 megatun TNT.
Výslednou sílu testu určili američtí pozorovatelé, kteří jí určili na 58 megatun TNT. Tuto sílu převzali i ostatní světová média a jako konečnou hodnotu ji udával i Sovětský svaz. Americký špionážní letoun sledující explozi se dostal natolik blízko, že byl od výbuchu opálen. Pro porovnání druhý největší test termonukleární zbraně provedli Američané a měl sílu „pouhých“ 15 megatun TNT.
Vývoj bomby
Samotný vývoj této zbraně byl několikrát pozastaven a přepracováván. K přepracování vedli vědce obavy ze zničující síly, kterou měla bomba původně mít. Obávali se fatálního dopadu na města v okolí testu, která by i přes svoji vzdálenost od místa exploze mohla být vážně zasažena.
K pozastavení vývoje zase vedlo postupné urovnávání vztahů se Spojenými státy, ke kterému docházelo na přelomu 50. a 60. let. Tehdy proběhla legendární návštěva Chruščova v Americe. Zde se velmi spřátelil s viceprezidentem Richardem Nixonem, kterému prozradil, že je schopný Američany v jaderném zbrojení zahanbit, kdyby chtěl.
Zlepšení vztahů však postupně vymizelo, a proto Sověti opět obnovili vývoj Car bomby. Postupně se vyvíjela v několika zařízeních po celém území Sovětského svazu. Její dokončení proběhlo v tajném městě Sarov, které do roku 1995 nebylo ani zaznačeno oficiálních v mapách.
Souběžně s výrobou bomby docházelo k vývoji speciálního nosiče, který by tento náklad mohl dopravit k cíli. To byla pro konstruktéry rovněž složitá výzva. Celá konstrukce měla vážit 27 tun, měřit 9 metrů a průměr v nejširším místě měl být 2,1 metru.
Sověti tehdy neměli jiný letoun než Tupolev Tu-95, který by unesl tuto bombu. I přesto bylo nutné, aby letadlo prošlo technickými úpravami. Bylo nutné zmenšit palivové nádrže, aby se tam výbušné zařízení vlezlo. Současně s tím muselo dojít k rozšíření pumovnice. I přes to, že došlo k úpravám, musela být bomba přepravována napůl venku z letadla.
Exploze
K testu Car bomby došlo 30. října 1961 u souostroví Nová země. Speciálně upravené letadlo mělo na palubě kromě pumy i 9 členů posádky. Spolu s nimi letělo ještě jedno monitorovací letadlo, které si mělo držet odstup, aby se mohlo vrátit s daty, kdyby byl první letoun zničen.
Letoun nesoucí jadernou pumu vystoupal do výšky 10,5 kilometrů. Nad místem, které bylo vybráno pro testovaní byla bomba odhozena. Začala klesat a pád zpomaloval brzdicí padák, který byl na bombu připevněn, aby bylo možné kontrolovat rychlost pádu. To mělo posádce letadla poskytnout čas pro odlet z oblasti.
K odpálení bomby došlo ve výšce 4 200 metrů nad zemí po třech minutách letu. Ohnivá koule dosahovala průměru 8 kilometrů a jaderný hřib vystoupal do výšky 67 kilometrů. Letadlo, které Car bombu shodilo zvládlo uletět 115 kilometrů, než ho zastihla rázová vlna, která s ním velmi otřásla. Samotná tlaková vlna ještě ve vzdálenosti 800 kilometrů od epicentra způsobovala, že praskala okna.
Car bomba nikdy neměla potenciál, aby se zařadila do běžné výzbroje. Zkrátka bylo z politického hlediska nepraktické ničit takto rozsáhlé prostory. Světoví politici si však po tomto testu uvědomili, jaká rizika představuje jaderné zbrojení a postupně začaly vznikat dohody o omezení jaderných zbraní i jejich testování. I když v současnosti žádný stát nedisponuje jadernými zbraněmi o síle Car bomby, hrozba zničení naší civilizace menšími náložemi je neustále přítomná.
Zdroje:
