Článek
Na plážích jezera Karačaj stačí zůstat 5 minut, abyste dostali takovou dávku radiace, že během dalších dní, nebo týdnů pravděpodobně zemřete. Pokud byste na břehu strávili hodinu času, tak nejspíše neodejdete po svých a ani se nedožijete dalšího dne. Radioaktivita je tu tak vysoká, že se jedná o jedno z nejvíce nebezpečných míst na světě.
V bývalém Sovětském svazu, v dnešní Ruské federaci, se nachází Čeljabinská oblast na hranici mezi evropskou a asijskou částí Ruska. Zdejší jezero Karačaj sice bylo vysušeno a následně zabetonováno, ale to nevedlo k větší bezpečnosti. Bohužel za celou zdejší situaci nemůže nešťastná havárie, ale zcela nešetrný přístup k přírodě.
Na vině je zdejší zařízení na výrobu jaderných zbraní. Zařízení bylo potřeba chladit vodním okruhem, což není ničím výjimečným. Jenže sovětští inženýři se rozhodli místo uzavřeného okruhu pro otevřený okruh. To znamenalo, že z blízkého jezera byla do chladicího systému čerpána voda, která následně byla opět vypouštěna zpět.
Jak k tomu došlo
Celá přírodní katastrofa se datuje do období 2. světové války, konkrétně do roku 1941. Sověti museli kvůli německému útoku přesouvat výrobní kapacity pryč z evropské části země do té asijské za pohořím Ural, a protože u jezera Karačaj byla jedna z těchto improvizovaných továren, po válce se zde Sověti rozhodli umístit svůj tajný program na výrobu jaderných zbraní.
Ihned v roce 1945 sem bylo posláno přes 70 tisíc vězňů, kteří vybudovali rozsáhlé podzemní struktury. Toto místo dostalo název Majak a v blízkosti zařízení vzniklo tajné město pro zhruba 100 tisíc obyvatel. Sověti toto rozsáhlé zařízení vybudovali za 18 měsíců a to hlavně kvůli otrocké práci.
Podmínky byly tak brutální, že soudy dávaly většině odsouzených na výběr mezi 25 lety nucených prací nebo 5 lety práce v Majaku. Žádný ze sovětských pracovních programů pro vězně nebyl jednoduchý, a to, že v Čeljabinsku byl trest pětkrát nižší, svědčí o tom, že si úřady uvědomovaly nebezpečnost.
Již po roce a půl výstavby zde byl spuštěn první jaderný reaktor. Ten bral vodu na chlazení z blízké řeky Teča. Od začátku vše fungovalo na principu otevřeného okruhu a radioaktivní voda byla vracena zpět do řeky. Nikoho z úřadů nebo vlády nezajímalo, že se jedná o zdroj pitné vody pro tisíce lidí.
V roce 1951 už nešlo přehlížet, že vesnice v okolí řeky hromadně vymírají. Proto bylo rozhodnuto, že se novým zdrojem vody pro chlazení stane jezero Karačaj. I přesto se však pomocí toku řeky Teča dostala radiace i do Severního ledového oceánu.
Rozhodnutí o zpětném ukládání vody do přilehlého jezera však zhoršilo životní podmínky pracujících vězňů. Již předtím do sebe dostávali zhruba 95 REM, po využívání jezera se dávka zvýšila na 115 jednotek REM a v extrémních případech až 400 REM. Přitom pro člověka je život neohrožující dávka pouze 2 REM.
Katastrofa za katastrofou
Extrémní dávka radiace vypuštěná do okolí a tisíce mrtvých vesničanů a vězňů nebylo vším, co se zde událo za katastrofy. Na konci září 1957 zde došlo k explozi jednoho z podzemních zásobníků na tekutý jaderný odpad. Do širokého okolí se tímto incidentem dostal obrovský radioaktivní mrak.
Celá exploze měla sílu srovnatelnou se 100 tunami TNT. Bezprostředně zasaženo bylo čtvrt milionu lidí a odhaduje se, že míra radiace byla zhruba čtvrtinová oproti té, která se uvolnila během exploze reaktoru v černobylské jaderné elektrárně. Ovšem kvůli tomu, že se jednalo o tajné zařízení, nedošlo k evakuaci zasažených lidí.
Obyvatelé v okolí 20 kilometrů si všimli nebezpečí až bylo příliš pozdě. První varovný signál byl úhyn rostlin, v tu chvíli byli již všichni ozáření a nemocem z ozáření se již nikdo ze zasažených nemohl vyhnout. I potom však bylo životní prostředí a životy lidí úřadům lhostejné a celý program pokračoval.
Další katastrofa byla pouze otázkou času. Kvůli vypouštění radioaktivní vody do jezera se nebezpečné látky jako Cesium-137 a Stroncium-90 ukládaly do bahna na dně. Roku 1967 v důsledku vlny veder část vodní plochy vyschla a bahno se změnilo v prach, který byl větrem odnesen do okolí. Odhaduje se, že zasažení lidé dostali podobnou dávku záření jako ti, kteří byli vystaveni jaderné bombě v japonské Hirošimě. Tehdy bylo zasaženo zhruba půl milionu lidí.
Nebezpečí trvá dodnes
Sověti se kvůli suchu a další katastrofě rozhodli situaci vyřešit. Zbytek jezera byl vysušen a celá plocha zakryta betonovými bloky. Na ty byla následně navezena další zemina. I přes tato opatření je však pobyt v této oblasti extrémně nebezpečný a lidé jsou zde stále vystaveni vysoké dávce radiace.
Riziko představuje i bahno v řece Teča. Kdyby tento tok vyschl, tak by se opět do okolí uvolnil radioaktivní prach. A kdyby došlo k posunu radioaktivního bahna směrem k Severnímu ledovému oceánu, tak by byl ohrožen významný rybolov v této oblasti. I když se k této jaderné katastrofě Rusko příliš nevyjadřuje, i dnes představuje vážné riziko pro celé lidstvo.
Zdroje:
