Článek
Tomáš Garrigue Masaryk byl nejen velkým demokratem a bojovníkem za nezávislé Československo, ale také průkopníkem práv žen na našem území. V tomto ohledu se dlouhodobě angažoval dávno předtím, než se stal prezidentem. Už během své profesorské dráhy pomáhal zakládat ženské spolky. Byl dokonce tím, u koho v roce 1901 skládala rigorózní zkoušku první žena s tímto vzděláním u nás.
V jeho době nebylo běžné, aby ženy mohly být nezávislé. Celé hnutí bojující za práva žen bylo tehdy v plenkách, o to více na území tehdejšího Rakouska-Uherska. Na základě jednoho citátu Tomáše Garrigue Masaryka, který zněl: „Žena mužovi je úplně rovná, jen rozdíl fyzický budiž uznáván: ona je slabší,“ ho můžeme označit za našeho prvního feministu.
Žena mužovi je úplně rovná, jen rozdíl fyzický budiž uznáván: ona je slabší.
Ve svém boji za zrovnoprávnění žen v naší společnosti pokračoval i po svém zvolení do čela Československa. Nebyl v tom sám – v tomto ohledu mu pomáhala celá jeho rodina, zejména jeho dcera Alice Masaryková, která se po celou dobu svého pobytu v Československu snažila rozvíjet práva a možnosti vzdělávání žen.
Volební právo
Během posledních let Habsburské monarchie měly sice ženy právo volit, ale bylo specificky definováno, které ženy se mohou hlasování účastnit. Jednalo se pouze o bohaté a vlivné ženy. Nemohly volit přímo, ale mohly k tomu zplnomocnit nějakého muže, který za ně hlas odevzdal. Ženy, které nebyly z bohatých a vlivných rodin, si o volebním právu mohly nechat jen zdát.
Poprvé se ženy mohly účastnit voleb v roce 1919, kdy mohly hlasovat o obecních zastupitelích a zároveň kandidovat. Tehdy byla sice volební účast žen nízká, ale byla to první vlaštovka nových demokratických pořádků, na kterých bylo založeno celé období 1. republiky. V roce 1919 bylo právo volit bez ohledu na pohlaví zaneseno pouze v Řádu volebním v obcích Republiky československé.
To se změnilo až v roce 1920, kdy byla vydána nová československá ústava. Pasáž o tom, kdo může volit, jasně specifikovala, že každý, kdo splňuje podmínky k účasti, může volit bez ohledu na pohlaví. Každá žena starší 21 let se tedy mohla účastnit prvních československých voleb roku 1920.
První poslankyně v Evropě
Již za Rakouska-Uherska nebylo zakázáno, aby do rakouského parlamentu kandidovaly ženy. Spíše než o rovné politické příležitosti šlo o to, že autoři volebního zákona si vůbec nepřipustili takovou možnost. Toho využily české aktivistky za práva žen a v roce 1908 prosadily do volebního klání tři ženy. Ty sice neuspěly, ale připravily půdu pro první poslankyni.
Tou se v doplňovacích volbách roku 1912 ve volebním obvodu Mladá Boleslav–Nymburk stala Božena Viková-Kunětická, známá česká spisovatelka. Teoreticky se tak stala první poslankyní nejen v českých zemích, ale i v celé Evropě. Teoreticky proto, že jí nebyl povolen vstup do parlamentu, a svoji funkci tak nemohla vykonávat.
Zákonodárnou moc mohla vykonávat až v roce 1918, kdy se stala členkou Revolučního národního shromáždění. Nebyla tehdy jedinou ženou, která zde usedla, ale byla minimálně první zvolenou poslankyní na celém kontinentu. Spolu s ní bylo v Revolučním národním shromáždění osm žen.
Božena Viková-Kunětická byla ve své době považována za skvělou řečnici, která byla schopna komunikovat politická témata ženám. Ihned v roce 1918 iniciovala založení Úřadu pro péči o ženy. Kromě boje za postavení žen se však také projevovala silně nacionalisticky a netajila se tím, že opovrhovala prezidentem Masarykem nebo Židy. Z politiky se stáhla v roce 1926 poté, co nebyla podruhé zvolena jako senátorka.
Alice Masaryková
Když se Tomáš Garrigue Masaryk stal prezidentem, jeho žena na tom již nebyla zdravotně dobře a nemohla tedy vykonávat povinnosti vyplývající z postu první dámy. Tuto funkci tedy zastávala Masarykova nejstarší dcera Alice, která se ihned po vzniku republiky chtěla také politicky angažovat.
Stejně jako Božena Viková-Kunětická byla členkou Revolučního národního shromáždění, ale na tento post rezignovala v září 1919 právě proto, aby se mohla ujmout role první dámy po boku svého otce. Během této doby založila řadu organizací bojujících za práva žen i potřebných.
Ještě v roce 1919 založila Československý červený kříž, kterému předsedala 20 let až do nacistické okupace. Pod jejím vedením se tato organizace v prvních letech republiky zasazovala o pomoc lidem zmrzačeným během světové války. Dále se snažila o rozvoj československého zdravotnictví.
Díky tomu, že z matčiny strany byla Američankou, se jí podařilo přes své kontakty v roce 1920 přesvědčit tři zdravotní sestry ze Spojených států amerických, aby přicestovaly do Prahy a společně zde založily ošetřovatelskou školu s vysokou úrovní vzdělání. Absolventky této školy následně obsazovaly pozice v nemocnicích napříč celým státem.
Až do roku 1948, kdy musela po smrti svého bratra, ministra zahraničí Jana Masaryka, emigrovat, se neustále věnovala pomoci druhým. Pod její záštitou vznikaly nemocnice, sirotčince i chudobince, kde byla poskytována kvalitní zdravotní péče. I jejím přičiněním se po rozpadu monarchie mohlo zlepšit postavení žen v tehdejší společnosti.
Zdroje:
