Článek
26. ledna 1972 krátce po setmění zmizel letoun Douglas DC-9 jugoslávských aerolinek JAT z radarů. Na palubě bylo celkem 28 lidí včetně mladé letušky Vesny Vulovičové. V té době bylo dívce teprve 22 let. Na pád letadla upozornili obyvatelé vesnice Srbská Kamenice, kam začali ve večerních hodinách dopadat trosky a mrtvá těla.
Dvoumotorový letoun vyrazil na svoji obvyklou trasu ze Stockholmu do Kodaně a následně do Záhřebu. Během mezipřistání v dánské metropoli došlo k běžné výměně posádky, a když bylo vše připraveno, tak se letoun vydal na cestu do své cílové destinace. Nikdo netušil, že do cíle nikdy nedorazí.
Po vzlétnutí začali piloti stoupat, až se dostali do letové hladiny ve výšce 10 050 metrů. Kapitán Ludvig Razdrih a jeho kopilot Ratko Mihič sice přistoupili až po mezipřistání, ale oba byli zkušení a měli s touto trasou bohaté zkušenosti. S nimi se k posádce přidal i technik a několik letušek.
Mezi nimi však Vesna Vulovičová být neměla. Jedna z letušek však onemocněla, a proto byla posádka doplněna právě Vulovičovou, která se nacházela v prostorách kodaňského letiště a čekala, až bude k některému letu přidělena.
Obvyklá trasa vedla přes Berlín, Prahu a Vídeň. Nad Berlínem stroj proletěl bez problémů. Následně se ohlásil dispečerům letového provozu, aby je požádali o povolení pro vstup do vzdušného prostoru Československa. Bylo jim vyhověno s tím, že se mají znovu ohlásit po přeletu státní hranice. Piloti se ještě stihli rozloučit s německými dispečery a další komunikaci se již nikomu nepodařilo navázat.
Poté, co se dispečerům v Praze nepodařilo opět navázat spojení s tímto letem, začali panovat obavy z možných problému, do kterých se mohl stroj dostat. Počasí však bylo velmi dobré, a proto se zprvu předpokládalo, že došlo k problémům s komunikačním zařízením na palubě.
To, že mohlo dojít k tragédii, začali nasvědčovat až zprávy z radarové stanice v Chotěbuzi. Zde si obsluha radaru všimla, že letadlo směřující do Jugoslávie se najednou zvětšilo a následně zmizelo z obrazovek úplně. Strach z katastrofy nakonec potvrdilo volání obyvatel Srbské Kamenice, kteří informovali záchranné složky o dopadu trosek v okolí obce.
Z oblohy padaly kusy trosek i těl
Obyvatelé informovali o tom, že nejprve slyšeli explozi a následně začaly dopadat trosky letadla, včetně těl posádky a pasažérů. Do oblasti o velikosti 20 kilometrů čtverečních bylo vysláno přes 500 záchranářů, kteří měli nalézt těla zemřelých. Varianta, že by pád mohl kdokoliv přežít, se zdála naprosto nepravděpodobná.
Jako první byl nalezen trup letounu a levý motor v blízkosti Olešského rybníku. Navíc zde bylo nalezeno 11 těl. Zadní část letadla se našla v sousední obci Růžová a záchranáře k ní přivedl nářek, který se ozýval z místa dopadu. Nejprve se předpokládalo, že trosky zranily někoho, kdo se v tomto místě pohyboval během tragédie.
O pomoc však volala letuška Vesna Vulovičová, která byla napůl venku z trosek a její nohy byly zaklíněné pod tělem další letušky a pod troskami nábytku z kuchyně pro letecký personál.
Přežila jenom zázrakem
Měla štěstí, že jako první se k ní dostal lesník Bruno Henke, který během 2. světové války působil jako zdravotník a byl ji schopný udržet naživu až do příjezdu zdravotníků. Vesna utrpěla mnoho zlomenin a velkou ztrátu krve a po převozu do nemocnice upadla do kómatu, ve kterém byla 27 dní.
Nejprve ji léčili v nemocnici v České Kamenici a jak to její stav dovolil, tak ji vrtulníkem přepravili do pražské vojenské nemocnice ve Střešovicích. I když se to nepředpokládalo, tak se jí nakonec vrátila schopnost chodit. Hlavně díky tomu, že rehabilitaci se věnovala i několik hodin denně.
Během samotného pádu jí život zachránila velká souhra náhod. Díky tomu, že se během nehody nacházela v uzavřeném prostoru kuchyně pro personál, nebyla vycucnutá ven z letadla dekompresí. Zadní část trupu také dopadla mezi stromy, které zmírnily rychlost pádu. Po náročné léčbě se opět chtěla vrátit k povolání letušky, ale aerolinka ji přeřadila k pozemní obsluze letů. Dožila se důchodového věku a zemřela až v roce 2016.
Teroristé nebo sestřelení?
Viníka pádu letadla se nikdy nepodařilo dostat před soud, i když Jugoslávské úřady tvrdily, že totožnost člověka, který je za zkázu letounu odpovědný, znají. Vyšetřování dospělo k názoru, že v zavazadlovém prostoru jeden z kufrů obsahoval po domácku vyrobenou bombu.
Jelikož však nikdo nebyl postavený před soud, měli lidé po celém světě možnost vymýšlet nejrůznější konspirační teorie, které zpochybňují oficiální verzi o bombovém útoku. Tou nejznámější konspirací je ta, že letadlo sestřelila Československá armáda, která ho mylně identifikovala jako západní stíhačku, která se blížila k letadlu s vládními politiky z KSČ. Nebylo však nikdy potvrzeno, že by naše armáda na letoun vypálila a ani neexistuje důkaz, že by se v blízkosti opravdu nacházelo vládní letadlo.
Jelikož od tragické události uběhlo již mnoho desítek let, je nepravděpodobné, že by někdy byl před soud postavený skutečný viník. Pokud by informace o pachateli nebyly již někde v tajných archivech, tak se nejspíše nikdy nedozvíme, co se skutečně stalo a kdo si přál pád tohoto letadla a hlavně proč.
Zdroje:
