Článek
Nejrůznější poruchy pozornosti a vědomí, počínaje ADHD a konče poruchou autistického spektra, jsou v současnosti hojně diskutovaným tématem. Ale čím to je? Jsou to nové nemoci, které dříve neexistovaly? Samozřejmě, do jisté míry zde tyto poruchy byly i dříve. Co se ale dělo s takovými lidmi například za socialismu, kdy šlo o společenská tabu?
Termín autismus byl poprvé použit švýcarským psychiatrem Paulem Eugenem Bleulerem v roce 1911. Ten použil toto označení k vyjádření komunikačních problémů svých schizofrenních pacientů. Později se k této problematice vyjádřil vědec Leo Kanner, který zkoumal 11 dětí s podezřením na poruchu autistického spektra.
Autismus je pro veřejnost velmi obtížně uchopitelné téma. Na rozdíl od jiných nemocí je pouze těžko definovatelný, a proto se často místo prostého označení autismus používá termín porucha autistického spektra. V různé míře jde o problémy projevující se v řadě oblastí, jako je vývoj, sociální dovednosti, komunikace nebo repetitivní chování. Někteří lidé s touto diagnózou jsou ve společnosti plně funkční, zatímco jiní nemusí zvládat běžné činnosti bez pomoci okolí.
S nástupem komunismu v roce 1948 nastal ústup od dosavadního přístupu k psychickým poruchám, které nebyly natolik prozkoumány ani v období před 2. světovou válkou. Přestože byly nejrůznější poruchy, jako autismus nebo schizofrenie, házeny do jednoho pytle a tito lidé byli označováni za pomalejší nebo nemocné, společnost se k nim do jisté míry snažila chovat s pochopením a pomáhat jim.
Naopak komunisté veškeré psychické poruchy označovali za onemocnění degenerativního kapitalistického světa. Proto byly děti a lidé trpící jakýmkoliv psychickým problémem, například poruchou autistického spektra, označováni jednoduše za hloupé nebo zlobivé.
Pokud to bylo možné, rodiny se o ně staraly doma, a v dospělosti byli „uklizeni“ na nějaké jednoduché pracovní místo, například do skladu nebo na podobné pozice. Problém z pohledu komunistických psychiatrů nastal, když bylo onemocnění příliš zjevné. To bylo v „dokonalém“ světě socialismu samozřejmě nepřípustné.
Tehdy začalo pro nemocné peklo. Museli být odloučeni od rodin a umístěni do izolovaných ústavů, které mnohdy stály uprostřed lesů. Když si dnes představíme ústav určený pro lidi s psychickými nebo jinými nemocemi, máme dojem, že se zde tito lidé léčí. Jenže za komunistické totality tomu tak nebylo.
Ve většině případů se zde neléčilo, ani se neřešily nežádoucí projevy nemocí. Jednalo se o obyčejný sběrný tábor, kde byli nemocní a handicapovaní skryti před zraky veřejnosti, aby propaganda mohla nadále vykreslovat psychická onemocnění jako něco, co existuje pouze na Západě. Je dobře, že se dnes přístup k lidem s autismem nebo jinými nemocemi změnil, ale bohužel téměř 40 let komunistického režimu v mnoha lidech zakořenilo odsuzování autistů nebo jinak nemocných lidí.
Zdroje:
