Hlavní obsah
Příběhy

Bezdomovcem na zkoušku: viróza v autě a ve správný čas na správném místě

Foto: Dobrodruh Hry Života, ChatGPT na základě autorova popisu

Viróza v autě dostává jiný rozměr. Léčení není žádný med, mně ale hodně pomohlo pěkné počasí.

Jak mé zdánlivě nelogické rozhodnutí vedlo k tomu, že jsem se dostal na místo, kde jsem měl být? A co tomu předcházelo?

Článek

Žil jsem si dál svůj život s občasným spaním u rodičů, které se prolínalo s nocmi v autě a do toho prožíval vztah. Jeho peripetie tu nebudu popisovat, každopádně jsem byl tento celý týden u přítelkyně, asi 100 km od domova.

Můj pobyt u ní se chýlil ke konci a já přemýšlel, co dál. Chytil jsem od ní virózu a nebylo mi dobře. Měl jsem teplotu a musel vymyslet, kam teď vůbec pojedu a kde se vyléčím. Táta měl jít za 3 týdny na operaci žlučníku, a tak jsem tam jet nechtěl. Zkomplikovat mu jeho zdravotní problémy by bylo to poslední, co bych teď chtěl.

Tak co k mamce? Ale tam jsem přijel už minule nemocný. To by bylo divné. A tak jsem si říkal, že to prostě zkusím v autě a snad se nějak vykurýruju.

Přítelkyně věděla, jak na tom s bydlením jsem, a tak navrhovala, že tam můžu ještě chvíli zůstat i přesto, že přijedou její děti. Že to prostě nějak uděláme. A já tuto variantu zvažoval, protože mi opravdu nebylo moc dobře.

Nečekaný rozchod

Ale co chtěl osud? „Jsi šťastný?“ dívala se mi do očí a položila tuhle otázku. A v ten moment nebylo úniku. Nebyl jsem. Různé věci mě ve vztahu štvaly a sice jsem se ještě nechtěl rozcházet, ale v tento moment jsem to na ni prostě celé vybalil. Řekl jsem, co všechno mě štve a i když ji mám moc rád a různé věci jsou s ní krásné, ke spokojenému vztahu mi to stále nestačí.

Nebylo to veselé, ale ten večer jsme se rozešli. A já pak další den dopoledne jel domů. Zrovna veselý jsem určitě nebyl, a vidina nocí v autě s teplotou mi taky dvakrát nepřidávala. Dojel jsem na nádraží a nakonec přece jen zavolal mamce. Dlouho jsem ji neslyšel, řekl v krátkosti, jak jsem se měl a že jsem se teď rozešel. Jestli za ní můžu dojet. Je pravda, že být teď v její společnosti by mi pomohlo. Ale když jsem řekl, že jsu nemocnej, odmítla mě. Nedivím se jí, chtěla jet zrovna za dědem a nechtěla ho vizózou ohrozit. Tátovi jsem ani nevolal, toho jsem zase nechtěl ohrozit já.

A tak jsem se šel na chvíli ohřát do obchodňáku, kde jsem si sedl a jedl koláč z obchodu. Cítil jsem, jak tělo bojuje s teplotou a netěšil se do chladné noci.

Došel jsem k autu, přeparkoval si a strávil noc v něm. V jejím průběhu jsem si i nastartoval a zatopil, až mi bylo chvíli i vedro. A ráno jsem se rozhodl nedělat ten den vůbec nic. Nechal jsem si v autě i roztahané všechny věci, které si jinak poctivě sklízím. Spacák, deka, polštářek pod zadkem. A další věci - škraboška na oči, špunty do uší, vedle pod sedadlem batoh. Jediná moje činnost byla, že jsem se šel párkrát za den projít. Jinak jsem jen ležel v autě a odpočíval.

Takto jsem strávil 2 noci a 2 dny. Naštěstí bylo krásně a i přes chladné teploty (okolo 5 °C, v noci lehce pod nulou) sluníčko hřálo a vnitřek mého vozu se přes den příjemně vytopil. Když jsem si šel druhý večer dobít mobil, v restauraci bylo moje místo u zásuvky obsazené, v další byla uzavřená společnost. A tak jsem se 3 % baterky radši vypnul mobil.

Ještě že jsem tam jel!

Vlastně to byl i finanční důvod, proč jsem se nakonec rozhodl jet k tátovi. Na stavbě už mě nepotřebovali a moje peníze se rychle blížily nule. Dávat za kofolu 70 Kč jen kvůli nabití mobilu, bylo teď prostě moc. A potřebuju, aby byl táta v klidu. Aby mě měl u sebe a nemusel přemýšlet a spekulovat nad tím, kde jsem a kde je mi konec. Žlučník reaguje hodně na stres. A tak jsem se rozhodl jet i přes nemoc k němu.

Pevně rozhodnut chodit doma jen v roušce a být zavřenej celou dobu u sebe v pokojíčku jsem dorazil. Přespal konečně v teple, najedl se. Voda, kterou jsem si musel kupovat, teď najednou tekla z kohoutku.

A druhý den? K večeru jsem na chvíli nakoukl k našim do pokoje. Něco tam bylo divně. „Tátovi je už 3 hodiny blbě“, vůbec jsem to nevěděl. Zvažovalo se, jestli ho zavézt do nemocnice a rozhodli jsme se, že ano. Šel jsem rychle pro auto a zaparkoval ho přímo před domem. Do toho telefonát „Táta nemůže vůbec vstát, omdlel by. Zhoršuje se to, volej sanitku!“. Ve stresu jsem vytočil 155 a popisoval situaci. „Nemáme teď volný ani jeden vůz. Musíte čekat“. Tak to si snad dělají srandu.

Nakonec se nám ho podařilo nějak opatrně dostat dolů a jeli jsme rychle do nemocnice. Zároveň tak, aby to s tátem moc neházelo, zkrátka zvolit správný kompromis v rychlosti jízdy. Byl to stres, snažil jsem se hlavně psychicky držet a stresu nepodléhat. Dostal jsem se do kolony, kterou jsem celou předjel po kolejích. Dojeli jsme až do nemocnice, kde jsem okamžitě přiběhl na urgentní příjem a tátu si hned odvezli na vozíčku.

Zasekl se mu žlučový kámen ve žlučovodu a rozjel se mu zánět slinivky. Ou, tak to není dobré. Byl jsem z toho špatnej, ale zároveň se mi ulevilo, že už je v péči lékařů. Tady se o něho postarají. Teď už můžu být klidnější.

Foto: Dobrodruh Hry Života, ChatGPT na základě autorova popisu

Noční pohled na urgentní příjem nemocnice

Řídí nás něco Vyššího?

Cesta dom i celý večer provázela zadumanost a promítání si situace v hlavě. A hlavně se mi to najednou celé začalo spojovat. Od partnerky jsem dostal virózu - mohl bych být naštvanej, ale kdybych ji neměl, neměl bych potřebu jet k tátovi do tepla. A co ten rozchod? Neplánoval jsem ho, ale ona se mě zeptala na jednu otázku, která byla položená snad v ten nejsprávnější moment. Díky té otázce jsme se totiž rozešli a já díky tomu všemu skončil u táty právě v ten potřebný den. A taky to, že jsem bezdomovec a spím v autě. Docházely mi peníze. Bez toho bych přece neměl sebemenší důvod jezdit za tátem, který se pomalu chystal na operaci, která ho měla čekat.

Je to až moc náhod na to, aby to byla skutečná náhoda. Je to prostě něco víc. To, že jsem se dostal ve správný čas na správné místo, a nikdo mi nevymluví, že to tak opravdu mělo být.

A jak by to vlastně všechno dopadlo, kdybych tam nebyl? Nevím, jak moc to bylo či nebylo vážné či dokonce život ohrožující. Nejsem doktor. Ale taky si nejsem jistý, jak by si tátova partnerka poradila sama. Volala by sanitku později? A co ten nedostatek vozů, kdy by vůbec přijeli? Nechcu domýšlet, jak by to beze mě v ten den dopadlo.

A tak si myslím, že přece jen existují „Vyšší zákonitosti“, které nás v potřebné chvíle nasměrují a které nám či našim blízkých ve správný čas velice pomohou.

Jaký názor na to máte vy? Zažili jste někdy něco podobného? Napište mi to v diskuzi.

Nezapomeňte mě také sledovat a podpořit mě v tvorbě odkazem níže.

Dočetli jste až sem? Podpořte autora libovolnou částkou.

Dočetli jste až sem? Podpořte mě prostřednictví tohoto odkazu. Všechny články vytvářím pro vás jako zábavu, inspiraci a obohacení, ale i hluboké zamyšlení. Přispěním libovolnou částkou mi umožníte, že to mohu dělat i nadále.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz