Článek
Byl to pro mě vcelku normální běžný den. Tedy běžný „homeless den“. Vyspal jsem se v autě a úplně stejně unavenej, jak jsu zvyklej, jsem se vydal do obchodu pro snídani. Nakoupil jsem si a snědl teplé kuřecí paličky s pár rohlíky. Natrhal jsem si špendlíky na cestu a vodu si napustil z pítka, obojí, abych ušetřil asi 20-30 Kč. Chvíli jsem poseděl v parku a vydal se na procházku.
Poseděl jsem v přírodě, abych doplnil síly, ale stejně jsem byl z noci v autě unavenej. Nakonec jsem se vydal na cestu dál a prošel celkem velký okruh mého oblíbeného místa. A co teď? Cesta zpět, a jelikož se procenta baterky blížily nule, vydal jsem se do restaurace doplnit energii alespoň v mobilu.
Seděl jsem jako obvykle s jednou kofolou na stole, kterou jsem pocucával asi 3 hodiny, a u toho se celou dobu díval do mobilu. Snažil jsem se tvářit úplně normálně, jako že jsu zkrátka člověk, co si v restauraci jen dobíjí mobil a něco si na něm vyřizuje. To snad není nic neobvyklého.
Napsal jsem pár příspěvků na svoji FB stránku, zkoukl co je nového a těsně před devátou večerní zaplatil a šel si ještě nakoupit na večer nějaké jídlo.

Lom, kde jsem se toho dne procházel
A jak jsem přicházel k Bille, padly mi do oka rozházené věci okolo lavičky. Bez brýlí jsem toho moc neviděl, ale šel jsem blíž. A najednou vidím, jak u lavičky leží na záda svalený pán. Vypadal spokojeně, ruce od sebe. Asi se na plech opil, říkal jsem si. Nikdo si ho nevšímal, ale já přistoupil blíž. „Pane, jste v pořádku???“, ptal jsem se ho. On nereagoval. Pro jistotu jsem vytočil Policii ČR a poté i záchranku. „Asi je jen opilý, ale radši přijeďte“. Pořád jsem byl v domění, že pán prostě jen přebral.
K pánovi přicházeli postupně další lidi a společně s dispečerkou jsme kontrolovali, jak je na tom. Jestli dýchá - ano, strčil jsem mu pod nos prst a cítil teplý vzduch, dýchá. Jakou má polohu hlavy, jestli má průchozí dýchací cesty. A tak dále. Toho pána jsem neznal a nevěděli jsme, jestli je to bezdomovec, nebo jestli je to obyčejný slušný starší pán. Jestli se na mol opil, anebo se mu na lavičce udělalo špatně.
Mezitím jsme zjistili, že tam poblíž není žádný alkohol, že šel evidentně jen z nákupu. A v tom veškerém zmatku jsme si najednou všimli, že už nejspíš nedýchá! „Já si vůbec nejsu jistej, jestli dýchá!“. Jeden pán tvrdil, že ano, já tvrdil, že ne. Další se mu snažil nahmatat pulz… „Ty vole, tak ten je tuhej!“.
V tom dojela policie. Okamžitě pánovi stáhli nohy z lavičky (ležel na zádech a nohy měl na ní) a začali s resuscitací. Všechny lidi rozehnali (krom mě jako oznamovatele) a poskytovali pánovi první pomoc. Stlačovali mu hrudník a já jim nechal svůj mobil s dispečerkou záchranné služby nahlas na zemi u pána. Ti ale věděli, co mají dělat, a tak to dispečerka típla. Za chvíli tam byla i záchranka. A pokračovalo se. Vzali si ode mě občanku, něco obsali a pak už odehnali i mě.

Pán se dostal do nebe
A tak jsem šel do auta bez nákupu. Billa zatím zavřela a já si napustil jen další vodu. Neměl jsem vůbec chuť si lehnout do auta, a tak jsem se v tom chladu začínající noci, ještě dlouho procházel sem a tam po parkovišti a neustále si přemítal situaci v hlavě.
Jaká je pravděpodobnost, že pána zachránili? Jelikož mu bylo už přes 70 let a nějakou chvíli nedýchal a nebilo mu srdce, asi je ta šance malá. Myslím si, že se to nejspíš nepovedlo.
Otevřel jsem kufr a vytáhl si všechny věci na spaní. Spacák, deku do spacáku, polštářek pod zadek. A ulehl. Říkal jsem si, že sice teď hladovej klepu kosu v noci v autě, ale pokusil jsem se zachránit život. Alespoň jsem se pokusil.
A taky jsem si říkal, že kdybych bydlel a žil „normální“ život, že bych u té situace vůbec nebyl. A já jsu rád, že jsem u ní byl.
Občas jsem si představil, jak by bylo krásné, kdyby mně zazvonil mobil, a tam mi někdo oznámil, že to pán přežil.
To se ale nikdy nestalo.
Nezapomeňte mě sledovat a podpořit odkazem níže.
Dočetli jste až sem? Podpořte mě prostřednictví tohoto odkazu. Všechny články vytvářím pro vás jako zábavu, inspiraci a obohacení, ale i hluboké zamyšlení. Přispěním libovolnou částkou mi umožníte, že to mohu dělat i nadále.






