Článek
Ve čtvrtek večer jsem si všiml, že mám sucho v krku. Ne z nemoci. Prostě jsem od pondělního rána nepoužil hlas jinak než na „ano, slyšíte mě?“ v Teamsech. Jídlo mi přivezl kurýr, který zazvonil a odešel. Nákup jsem si objednal. Partnerka byla na služební cestě. Uvědomil jsem si, že poslední člověk, se kterým jsem mluvil tváří v tvář, byla prodavačka v pekárně. V pondělí. Řekla „Dobrý den, co to bude?“ a já jsem řekl „dva rohlíky“.
Tenhle příběh nám v dobrokruhu vyprávěl programátor z Brna. Když jsme se ho zeptali, jestli ho můžeme použít, řekl, že klidně, ale ať ho anonymizujeme, protože mu to připadá trapné. To je na tom celém možná to nejdůležitější: připadá mu to trapné.
Stížnost na privilegium
Home office je jedna z mála věcí, kterou si Češi z pandemie nechali a nechtějí vrátit. Podle průzkumů ho má k dispozici zhruba třetina zaměstnanců a naprostá většina z nich by o něj nechtěla přijít. Ušetří dojíždění, ranní kávu za osmdesát Korun, poradu, na které se nic nerozhodne. Kdo si na něj stěžuje, vypadá jako člověk, který si stěžuje, že má bazén moc velký.
Jenže samota z něj se neptá, jestli je oprávněná. Přichází postupně a tiše. První měsíc je to úleva. Druhý měsíc si všimnete, že jste přestali chodit na oběd, protože není s kým. Šestý měsíc zjistíte, že vás rozhovor s kolegou na videu vyčerpává víc než osm hodin práce, a začnete si vypínat kameru. Rok poté nemáte v telefonu nikoho, komu byste napsali „jdeš na pivo“, protože vaši kolegové bydlí v Plzni, v Ostravě a jeden na Madeiře.
Co na to říkají čísla
Gallup měří osamělost zaměstnanců po celém světě. Lidé, kteří pracují výhradně z domova, hlásí výrazně vyšší míru každodenní osamělosti než ti, kdo chodí do kanceláře. Není to o pár procent, je to rozdíl skoro o polovinu. Zajímavé je, že hybridní režim ten rozdíl téměř smaže. Nepotřebujete kancelář pět dní v týdnu. Potřebujete ji občas.
A pak je tu studie, kterou zná každý psycholog a skoro žádný manažer: metaanalýza Julianne Holt-Lunstad z roku 2015, která spojila data od více než tří milionů lidí. Chronická osamělost zvyšuje riziko předčasného úmrtí srovnatelně s kouřením patnácti cigaret denně. Víc než obezita. Víc než nedostatek pohybu. Firmy, které svým lidem zaplatí multisport a ovoce do kuchyňky, a zároveň je nechají rok pracovat každý sám ze svého bytu, dělají zdravotní politiku, která si sama odporuje.
Proč to není vidět
Osamělost na home office má jednu zvláštnost: nikdo ji nevidí, ani ten, kdo ji prožívá. V kanceláři si kolegové všimnou, že jste tři dny zamlklí. Doma si toho nevšimne nikdo, a vy sami to zaregistrujete až ve chvíli, kdy vás bolí v krku, protože jste tři dny nemluvili.
Psycholožka dobrokruhu Lucie Kalodová to popisuje jako tichý dluh: „Lidé přijdou s tím, že nemůžou spát, že je nebaví práce, že jsou pořád unavení. Osamělost jako důvod skoro nikdo neřekne. Když se na to zeptám přímo, kolik jste za poslední týden strávil času s lidmi, které máte rád, často nastane dlouhé ticho.“
Ten dluh se splácí špatně. Mozek zpracovává sociální vyloučení stejnými okruhy jako fyzickou bolest. Dlouhodobě osamělý člověk začne být ostražitější, hůř čte signály druhých, snáz si vysvětlí neutrální zprávu jako odmítnutí. A tím se dál stahuje. Není to slabost charakteru, je to obranný mechanismus, který se zasekl.
Co s tím, když nechcete zpátky do open spacu
Nikdo vám nebude radit, ať se vzdáte home office. Ani my ne. Ale je pár věcí, které v konzultacích fungují a které se dají udělat bez toho, aby vám kdokoli sahal na svobodu.
Počítejte tváře, ne zprávy. Zeptejte se sami sebe každý večer: s kolika lidmi jsem dnes mluvil tváří v tvář? Ne na Slacku, ne na videu. Pokud je odpověď tři dny po sobě nula, není to normální, i když se cítíte v pohodě.
Zaveďte si jeden pevný lidský bod v týdnu. Oběd s bývalým kolegou, každé úterý. Sportovní kroužek, ze kterého se nedá jen tak odhlásit. Cokoli, co se neodehrává na obrazovce a co má pevný termín. Volné „někdy zajdeme“ nefunguje, protože v samotě se energie na iniciativu ztrácí jako první.
Pracujte odjinud. Kavárna, knihovna, coworking, kancelář kamaráda. Nejde o produktivitu. Jde o to, aby kolem vás byli lidé, i když s nimi nemluvíte. Takzvané „tiché společenství“ prokazatelně snižuje pocit izolace, i když jen sedíte vedle cizích lidí.
Zapněte kameru a řekněte něco, co nesouvisí s prací. První dvě minuty schůzky nejsou plýtvání časem. Jsou to jediné dvě minuty, kdy vás kolegové vidí jako člověka.
A pokud to trvá, řekněte to někomu, kdo to umí poslouchat. Ne proto, že jste nemocní, ale proto, že samota se sama neřeší. Zaměstnanci firem zapojených do asistenčního programu dobrokruh mají konzultaci s psychologem zdarma, anonymně a bez čekání. Nemusíte mít diagnózu. Stačí věta „nemluvil jsem tři dny s živým člověkem“.
Trapné?
Programátor z Brna, se kterým jsme začínali, dnes chodí každou středu do coworkingu v centru. Říká, že tam pracuje hůř, protože se moc povídá. A že to je přesně ten důvod, proč tam chodí.
Není na tom nic trapného. Trapné je, že o tom v Česku skoro nikdo nemluví.
Zdroje:
Všechny tyto závěry a příběhy nečerpáme z teoretických příruček, ale z každodenní reality našeho asistenčního programu dobrokruh. Během tisíců anonymních konzultací s zaměstnanci českých firem vidíme, jaké dopady má dlouhodobá práce z domova na lidskou psychiku. Právě z našich anonymizovaných dat a rozhovorů s klienty jasně vyplývá, že osamělost na home office je dnes jedním z nejčastějších, a přitom nejméně rozpoznaných spouštěčů úzkostí, vyhoření a chronické únavy.
