Článek
Světová zdravotnická organizace loni zveřejnila zprávu své Komise pro sociální propojení a poprvé v ní osamělost zařadila mezi rizikové faktory srovnatelné se znečištěným ovzduším, kouřením nebo alkoholem. Osamělost podle ní zažívá šestina lidí na světě a podílí se na stovkách tisíc předčasných úmrtí ročně. Nejde přitom o téma seniorů, jak by se mohlo zdát. Nejvyšší míru hlásí lidé mezi třinácti a devětadvaceti lety.
Světová zdravotnická organizace loni zveřejnila zprávu své Komise pro sociální propojení a poprvé v ní osamělost zařadila mezi rizikové faktory srovnatelné se znečištěným ovzduším, kouřením nebo alkoholem. Osamělost podle ní zažívá šestina lidí na světě a podílí se na stovkách tisíc předčasných úmrtí ročně. Nejde přitom o téma seniorů, jak by se mohlo zdát. Nejvyšší míru hlásí lidé mezi třinácti a devětadvaceti lety.
Do práce to zasahuje víc, než se čeká. Podle Gallupu, který se ptá zaměstnanců po celém světě, zažívá pocit osamělosti během běžného dne pětina z nich. U lidí pracujících plně z domova je to čtvrtina, u těch, kdo chodí do kanceláře, šestina. Zaměstnaní lidé jsou na tom celkově líp než nezaměstnaní, ale rozhoduje zapojení. Kdo se v práci cítí odpojený, blíží se svou mírou osamělosti lidem bez práce.
To všechno jsou čísla o stavu. Zajímavější otázka je, proč se o nich nemluví.
Nikdo nezavolá kvůli samotě
V asistenčním programu dobrokruh vidíme jednu věc docela zřetelně. Když projdeme popisy žádostí o pomoc, slova samota, osamělost a osamocení se v nich objeví zhruba v jednom procentu případů.
Lidé se ozývají kvůli financím, rodinným problémům, práci a bydlení. Nejsilnější kategorií jsou psychické potíže. Osamělost jako důvod ke kontaktu prakticky neexistuje, a když už zazní, je to většinou až v momentě, kdy se z ní stalo něco, co má jméno a diagnózu.
Nejsme v tom sami. Výzkumníci narážejí na totéž. Když se v průzkumu zeptáte přímo, jestli je člověk osamělý, dostanete výrazně nižší čísla, než když použijete nepřímé škály, které se ptají na konkrétní situace, tedy jestli má s kým mluvit, jestli se cítí součástí nějaké skupiny, jestli se má na koho obrátit. Rozdíl mezi těmi dvěma způsoby měření je vlastně měřítkem stigmatu.
Průzkum agentury Ipsos, který vyšel tenhle týden, to potvrzuje z jiné strany. Šedesát pět procent Čechů se o svých psychických potížích bojí mluvit a nejčastější bariérou je stud. Čtyřicet procent se snaží problémy zvládnout úplně samo. Šedesát jedna procent lidí může o svých pocitech mluvit jen s jedním nebo dvěma lidmi a třináct procent nemá nikoho.
Přiznat, že mě něco bolí, jde. Přiznat, že jsem sám, znamená přiznat něco o své hodnotě.
Proč na tom záleží, i když se to nejmenuje
Kdyby šlo jen o nepříjemný pocit, dalo by se to nechat být. Jenže osamělost není důsledek problémů, který se objeví na konci. Bývá jejich příčinou i součástí.
Longitudinální výzkumy Johna Cacioppa a jeho kolegů ukázaly, že míra osamělosti předpovídá pozdější depresivní příznaky, a to i po zohlednění věku, příjmu, rodinného stavu a objektivní sociální izolace. Novější metaanalýzy ten obraz zjemňují, vztah je nejspíš obousměrný, ale směr od osamělosti k depresi zůstává. Osamělý člověk hůř spí, silněji reaguje na stres a citlivěji čte chování druhých, takže si běžnou neodpověděnou zprávu vyloží jako odmítnutí.
Pak je tu druhá, praktičtější rovina. Podle evropských dat jsou osamělostí častěji zasaženi lidé, kteří zrovna prošli velkou životní událostí, tedy rozchodem, ztrátou zaměstnání nebo koncem studia. To jsou přesně ty situace, se kterými lidé do asistenčních programů chodí. Dluh, rozvod a konflikt v práci se řeší mnohem hůř, když člověk nemá s kým probrat, co s tím.
Osamělost tedy funguje jako násobič. Sama o sobě nevyvolá exekuci ani rozvod. Rozhoduje ale o tom, jestli se z problému stane úkol, nebo krize.
Český paradox
V evropských srovnáních vycházejí Češi jako jedni z nejméně osamělých obyvatel Evropské unie. Trvalý pocit osamělosti u nás hlásí zhruba desetina lidí, unijní průměr je vyšší.
Vedle toho stojí jiné číslo. Podle posledního sčítání tvoří domácnosti jednotlivců zhruba dvě pětiny všech českých domácností a jejich počet za deset let vzrostl o třetinu. V Praze žije sám člověk skoro v každém druhém bytě.
Žít sám a být osamělý není totéž, tohle rozlišení je zásadní. Rostoucí podíl lidí, kteří přijdou domů a nikdo tam není, ale znamená, že ubývá míst, kde se špatný den vypovídá mimochodem, u večeře, aniž by z toho člověk musel dělat téma.
Co z toho plyne pro firmu
Osamělost není agenda personálního oddělení a nedá se řešit programem. Dá se ale nezhoršovat.
Nejsilnější pákou je podle Gallupu zapojení, ne to, odkud kdo pracuje. Zapojení zaměstnanci jsou výrazně méně osamělí bez ohledu na místo, takže nucený návrat do kanceláře sám o sobě nic nevyřeší. Rozhoduje spíš to, jestli má člověk v týmu roli, které rozumí, a jestli je kolem někdo, kdo si všimne, že tam je.
S tím souvisí i to, co se ve firmách ruší jako první, když se šetří časem. Společné obědy, cesty na pobočku, patnáct minut na začátku porady. Vypadá to jako režie, ale je to přesně to místo, kde se mluví mimochodem. Když má většina lidí okruh důvěry o velikosti dvou osob, je slušná šance, že jeden z těch dvou je kolega.
Stejnou pozornost si zaslouží tichý home office. Ne kvůli výkonu, ale kvůli tomu, že člověk po rozchodu nebo po stěhování může strávit měsíce tak, že nemluví s nikým kromě chatu v Teamsech.
Co naopak nefunguje, je ptát se veřejně. Otázka „jak se máš“ položená na poradě před osmi lidmi má jednu možnou odpověď. Věci, o kterých je tenhle text, se řeknou jen tam, kde je člověk sám s někým, komu věří.
A hlavně nečekejte, až někdo řekne slovo osamělost. Nezazní. Zazní dluh, nespavost, rozvod a konflikt s kolegou. Naše data i výzkumy říkají totéž.
Data z asistenčního programu dobrokruh vypovídají o lidech, kteří se ozvali, ne o populaci. Popisy žádostí píše koordinátor, ne klient, takže vyhledávání slov v nich je hrubý nástroj a skutečný podíl lidí, u kterých hrála roli samota, bude výrazně vyšší. Žádná žádost neobsahuje jméno ani nic, podle čeho by šel člověk poznat.
Zdroje:WHO Commission on Social Connection: From loneliness to social connection, 2025. Gallup: State of the Global Workplace, 2024 a novější vlny. Cacioppo, J. T. a kol.: Loneliness as a specific risk factor for depressive symptoms, Psychology and Aging, 2006, a navazující pětiletá analýza z roku 2010. Data o zdraví, přehled k měření osamělosti a evropská data z průzkumu Evropské komise 2022. ČSÚ, Sčítání 2021, struktura domácností. Průzkum agentury Ipsos pro Hedepy, 1 021 respondentů, publikováno 5. 8. 2026.
