Článek
Již od dávných časů existovali ve společnosti všelijací kejklíři, potulní herci, pouliční muzikanti, královští šašci, různí truvéři, trubadúři a minnesängři, o nichž jsme se učili v hodinách dějepisu. Jinými slovy, již od pradávna byli mezi námi lidé, kteří měli za úkol nás pobavit, oprostit nás alespoň na okamžik od našich všedních starostí a veškerého shonu. Na chvíli zapomenout na veškerá ta trápení a dopřát nám uvolnění a trochu toho (bujarého) smíchu. Tyto role dodnes existují, avšak v současnosti jsou již nazývány jinými jmény než v někdejších dobách.
Být bavičem je práce jako každá jiná. Pravda, není to fyzické námaze, zato je to o intelektu (pokud tedy váš způsob bavení není jen pouhé sledování a chechtání se bizarním figurám tohoto světa) a osobnosti, tzn. není to ani zdaleka tak jednoduché, jak se zdá. Jak kdo dosáhne úspěchu se svým bavičským uměním, je věc druhá, a jestli je pobavení záměr nebo vedlejší produkt - tedy situace, kdy je člověk komikem proti své vůli, je věc třetí. Tak či tak, jak se říká: dělník má právo na svou mzdu. Problém nastává v moment, kdy se zamyslíte, co jste pro svou mzdu schopni obětovat.
Publikum je široké a rozmanité a každý láká své diváky/posluchače/něco jiného různým způsobem. Někomu to jde snadno, protože je sám o osobě zábavný, nebo je něčím zajímavý. Ne každý však tyto vlastnosti má a o to více se musí snažit přilákat pozornost, aby dosáhl úspěchu. Sociální sítě jsou plné takovýchto lidí, kteří udělají téměř cokoliv, aby měli sledovanost (a případně peníze). Čím však lidi přilákat? Jednoduše. Šokovat je! Vyvolat v nich zvědavost, pobouření, rozhořčení, posměch vůči vám! Udělat něco, co lidi zláká, aby se na vás přišli podívat, přestože jste jinak ničím nezajímavou figurou a jenom ze sebe děláte terč vtipů a dobrovolně sami sebe zesměšňujete, za což při velkém úspěchu třeba získáte nějaký ten finanční obnos.
Někteří lidé nedokážou pochopit, že existují tyto dvě skupiny:
1. skupina: baviči, kteří jsou sami o sobě něčím zajímaví, nebo jsou vtipní a nesnaží se veřejně ztrapňovat za účelem zisku.
2. skupina: baviči, kteří za účelem maximalizování zisku a sledovanosti, a tím i známosti udělají téměř cokoliv, což téměř vždy dosahuje neskutečných bizarních rozměrů, až je ta ostuda do nebes volající.
Pak tady lze ovšem ještě vyčlenit extra skupinu: lidé, kteří si myslí, že jsou zábavní, přestože jsou trapní a akorát terčem posměchu za své chování, které jim připadá zcela normální - tzn. publikum se těmto lidem posmívá za jejich osobnost a chování, jímž se veřejně prezentují. (Nebo v nejhorším případě lidé, kteří si nemyslí, že by byli, jakkoliv zábavní a zároveň nemají ani potuchy o tom, že se jim internet směje za to, co dělají a jak se předvádějí).
Otázka do pranice: co je člověk ze druhé skupiny ochoten udělat pro slávu a zisk? Kam až je ochoten zajít? Jakou cenu pro něj má jeho důstojnost?
Lidská důstojnost je abstraktní pojem a o to hůře se určuje jeho cena, kterou v penězích samozřejmě vyjádřit nelze a nemůžeme ji tedy nijak vyčíslit. Platí o ní to samé jako o štěstí - je to krásná, přepychová věc, ale prachy (ani nic jiného) si za ni nekoupíš. Ale když ji za něco vyměníš, začnou se dít věci. Jakmile ji jednou ztratíš, už ji nikdy nezískáš zpátky. Ta ostuda se s tebou potáhne celý život, protože co se jednou dostane na internet, to už z něj jen tak nezmizí, a pokud přece jen, tak z povědomí lidí rozhodně ne, obzvlášť pokud se jedná o něco virálního. I když je pravda, že paměť lidí, kteří tráví spoustu času na internetu, je občas nepředvídatelná. Málokdo si asi na první dobrou vzpomene, co bylo virálního před půl rokem, ale pokud jde o nějaké průšvihy, vždycky se najde někdo, kdo je dotyčnému ochotně vmete do tváře. Ne každý si riziko obětování vlastní důstojnosti uvědomuje, za to však každý přikládá vlastní důstojnosti rozličnou hodnotu. Stojí to vůbec za ten následný zisk? Nebylo by lepší vkládat úsilí do něčeho jiného, za co by se pak později člověk nemusel stydět?
Někteří lidé hází baviče ze všech tří skupin do jednoho pytle a charakterizují v lepším případě jako výše zmíněnou druhou skupinu, nebo v horším případě jako tu extra skupinu, čímž lidem z první skupiny výrazně křivdí. Nemálo lidí taktéž závidí ty pohádkové zisky…
Lidí, kteří jsou opravdu zábavní, a nikoliv trapní a jejich osobnost skutečně dokáže publikum zaujmout, není mnoho. Tak jako ve spoustě jiných případů je to vrozený dar, který nemá každý a málokdo se tím dokáže uživit. Jenže bohužel armáda lidových šašků ze druhé a potažmo i extra skupiny, kterých plný celý internet, je samozřejmě vidět a slyšet nejvíce. Naštěstí ne všichni jsou takoví. Když se v komentářích pod nějakým tím ojedinělým článkem o hvězdách internetu najde člověk, který se nad internetovými tvůrci vzteká a říká si, jak je možné, že se tím, co předvádějí, dokážou uživit, je dobré se zamyslet nad tím, zdali je lepší obětovat svou důstojnost pro slávu a peníze, nebo dělat něco, co sice třeba nevydělává tolik peněz, ale aspoň z toho nemá člověk doživotní hanbu, lidé se mu nesmějí za jeho vystupování a nepíšou mu bezpočet komentářů, mezi nimiž je i řada výhružek smrtí, a nebude se muset za svou práci jednou stydět.
