Článek
Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. Věta, která byla napsána na kus papíru připevněným na prádelní šňůře ve třídě, kde jsem pobýval v přestávkách mezi jednotlivými částmi mé maturitní zkoušky. Poukázal na ni můj tehdejší spolužák při čekání na další ústní zkoušku. Tenkrát jsem si myslel, že je to jen prázdná věta bez hlubšího významu a v našem případě pouhá útěcha před strachem z maturity. Říká se, že maturita je zkouškou dospělosti. V době, kdy toto píšu, uplynulo od mé maturity něco málo přes půl roku a o nic dospělejší si rozhodně nepřipadám. Mám stále pocit, že jsem jenom dítě a realita světa dospělých mě děsí.
Co je však pravdy na této legendární větě? Je možné ji pochopit, aniž bychom četli celé dílo Roberta Fulghuma? Nebo je to jen další podobný nic neříkající žvást typu každý svého štěstí strůjce, nebo jaké si to uděláš, takové to máš? Či něco jako musíš se na to dívat z jiného úhlu pohledu (jako kdyby nám fyzikální poučky z optiky byly něco platné v řešení našich životních problémů), nebo musíš vystoupit ze své komfortní zóny? Tyto a jiné podobné chytrolínské poučky předpokládající, že všichni uvažujeme jako Sherlock Holmes, a tedy z tohoto důvodu fungující stylem chytrému napověz, hloupého trkni, mě vždycky vytáčely buď z toho důvodu, že mi významově připadaly jako naprostá hovadina, nebo proto, že byly zkrátka nic neříkající. Jak si však přebrat větu, že vše potřebné do života známe již z mateřské školky?
Jednou ze zásad našeho nejznámějšího učitele Jana Ámose Komenského bylo postupování od jednoduššího ke složitějšímu. Aby člověk mohl pochopit náročnější a komplikovanější znalosti, musel se nejprve vypořádat s těmi základními, na nichž se dále stavělo. Jako když stavíme dům. Abychom mohli postavit zdi, potřebujeme základy, na nichž ty zdi budou držet. Základy musí být pevné a kvalitní, aby nám držely i za několik let. Když se nám časem rozpadnou, sesype se nám i celý dům.
Lze takto nahlížet i na svět? Ať už se setkáváme s čímkoliv složitým, potřebujeme mít nějaké počáteční jednoduché znalosti. Můžeme tedy říct, že vše je postaveno na nějakém jednoduchém základě, bez něhož se neobejdeme. Nač se tedy dále zaobírat nějakými složitostmi, když je vše složeno z jednoduchých dílků tvořících dále ty složité? Vše se tedy dá nějak jednoduše vysvětlit, aniž bychom na to potřebovali mít miliony titulů před a za jménem a museli mít na všechno hromady vědeckých studií a učených knih. Nebo snad ne? Není to přece jen trošičku složitější?
Není žádným tajemstvím, že se ve škole učíme věcem, které jsou zbytečně složité a jejichž praktické využití v reálném světě je v podstatě nulové. To však neznamená, že jsou zbytečné. Pořád jsou to znalosti a dovednosti, s nimiž kdysi dávno někdo přišel, protože mu připadalo dobré, aby o nich lidstvo vědělo, jelikož se vždycky najde někdo, pro koho budou užitečné. Přesto však není potřeba jíst všechnu moudrost světa. Přece jen, když se nad tím člověk zamyslí, je nutno uznat, že výchova, kterou nám v našem útlém věku dávaly paní učitelky, či vychovatelky apod. je mnohem užitečnější než všechno to, co do nás hustili na základní škole, na střední škole, nebo dokonce i na vysoké. Mnohé z toho, co nás ve školách naučili, pravděpodobně zapomeneme, ale to, co nám předali ve školce, v nás zůstane napořád, aniž bychom si to uvědomovali.
Geniální věci jsou často až překvapivě prosté, a přesto nám přijdou udivující a úžasné a divíme se, že jsme na ně nepřišli. Možná pro pochopení tohoto složitého světa nepotřebujeme být vědci, inženýry, doktory všeho možného a jinými odborníky. Třeba nemusíme nad věcmi složitě přemýšlet. Věda nám často říká, jak se věci dějí, ale už nám kolikrát nezodpoví otázku, proč se dějí. Proč? Proč je jednou ze základních filozofických otázek a mimo jiné i jednou ze základních dětských otázek. Možná, že když se pokusíme oprostit se od složitého přemýšlení, které nám častokrát zavaří hlavu, a budeme přemýšlet jako děti v mateřské školce, třeba se nám mnohé objasní a svět se nám nebude zdát tak složitý.
