Článek
Znáte tu okřídlenou frázi jít na prkna, která znamenají svět?
Svět je jedno velké divadlo s více než 8 miliardami herců. Kde jsou diváci? Toto divadlo je kouzelné (do jisté míry), protože nám umožňuje být zároveň herci i diváky. Být zároveň na jevišti i v hledišti. Trochu to zní, jako Schrödingerova rovnice. Rozdíl mezi klasickým divadlem a tímto světem? Aktéři (a vlastně i diváci) se tváří, že vše, co se odehrává v rámci představení, je skutečné, přestože mnohé se děje pouze na oko. Divadelní představení jsou do určité míry odrazem světa, jak ho autoři daných dramat vnímají.
Často můžeme nabývat dojmu, že to, co vidíme, snad ani nemůže být reálné. Někdy nám svět připadá jako fraška, jindy jako komedie, někdy zase jako břitká satirická tragikomedie. Občas jako absurdní drama, sem tam jako muzikál a velice často jako tragédie. Jeviště je veliké a záleží, do jakých končin světa přijdete. Motiv představení není totiž napříč jevištěm ani zdaleka jednotný. Sice je to všechno jedna velká divadelní hra, nicméně odehrává se všude tam, kde existuje civilizace (či něco na ten způsob), a tudíž v ní najdeme mnoho (h)různých motivů. Díky tomu, že je svět současnosti čím dál propojenější, mohou se jednotlivé scény z různých koutů světa spojovat, a tedy lze někde v jádru jednotlivých příběhů najít náznak nějakého ústředního motivu, nebo o něco, o čem ví značná část aktérů napříč celým pódiem.
Každý v tomto světě hrajeme nějakou větší či menší roli. Velikost rolí toaletního papíru je však relativní a je dána nejrůznějšími okolnostmi. Podle toho, jakou roli zastáváme, můžeme tvořit, nebo alespoň dotvářet scénář nejrůznějších událostí, scén, dějství apod. Často jsou zde však scénáristé (a potažmo i režiséři), kteří nás svým významem dalece převyšují a stanovují nám mantinely našeho počínání a určují nám, které pasáže musíme hrát nebo do našich osobních (a velmi často i osobitých) vystoupení nějak vecpat.
O takovýchto velikánech pak můžeme číst v nejrůznějších knihách a učebnicích dějepisu, kde se dovídáme, jak tito lidé změnili svět nebo předběhli svou dobu pomocí svých myšlenek, úchvatných vynálezů, objevů nebo touhách dobít svět, ať už to bylo za pomoci čehokoliv. Tito lidé v minulosti významně ovlivnili struktury našich scénářů a naše nazírání na tento svět.
Během minulého století a uplynulé části tohoto století prošlo naše jeviště řadou nesčetných proměn. Je jich tolik, že je skoro ani nestačíme zaznamenávat. Člověk má pocit, že už tu nezůstal stát kámen na kameni. Co když už se chystá ten dlouho slibovaný nový světový řád? Vzhledem k tomu, jaká situace nyní panuje (ne, že by to někdy v nedávné minulosti bylo lepší), tak tady pořád máme ten starý dobrý více či méně světový neřád, který se asi jen tak nezmění. Vždyť lidé i po všech těch staletích v základu smýšlejí pořád stejně. Prostředí kolem se sice mění, ale lidé jsou v jádru pořád stejní a ani základní kameny scénářů se nijak nepohnou. Všelijaká ta omáčka okolo se však mění rychleji, než bychom si přáli.
Doba je dynamičtější než kdy dříve. Stále k nám chodí ze zákulisí s novými a novými lejstry plnými nejrůznějších změn, jimž se máme přizpůsobit, a požadavkům, které musíme splňovat, abychom obstáli. Nenadále a někdy až příliš časté změny v našich scénářích v nás mohou vyvolávat frustraci, že se již nedokážeme přizpůsobit, strach, co přijde příště, a v některých možná i zvědavost. V zákulisí to vře. Možná, že se něco chystá. A třeba taky ne. Kdo ví. Jaká je tvoje role, člověče? Jakpak se asi do budoucna změní?
Opět známá písnička na závěr:
Vlak nám ujíždí možná poslední. Kdo zůstal stát, bude stát do konce dní. Vždyť dnešní den zítra bude včerejší a letos přesně za rok bude vloni. Kdo není jen první, ten bude poslední. Každý ví, časy se mění.
