Článek
Příběh Romana Ševčíka je jednou z nejtemnějších kapitol moderní české justice. Není to jen suchá zpráva o soudním procesu, ale hluboce lidské drama o zmařeném životě, o boji s byrokratickým mlýnem a o neuvěřitelné vytrvalosti v hledání pravdy. Jeho kauza, která se táhla desítky let, se stala symbolem selhání českého právního systému a otřásla důvěrou v jeho neomylnost.
Osudný den v roce 1989: Vražda, která otřásla Brnem
Píše se 21. srpen 1989. V brněnské čtvrti Řečkovice dojde k brutálnímu zločinu, který šokuje celou zemi. V rodinném domě je nalezena mrtvá šestasedmdesátiletá babička Anna R. a její devětačtyřicetiletá dcera Ludmila P.. Obě ženy byly ubodány. V domě se nacházely ještě další dvě oběti – manželka Ludmily P. a její dcera, které s těžkými zraněními útok přežily. Atmosféra ve společnosti, už tak napjatá blížícím se pádem komunistického režimu, byla po tomto činu značně vyhrocená. Veřejnost volala po rychlém dopadení pachatele a tlak na tehdejší Sbor národní bezpečnosti byl enormní.
Mrazivá absurdita: Pachová stopa a ignorovaná fakta
Pátrání po pachateli se rozjelo naplno. Policie začala pracovat s teorií, že za útokem stojí příbuzný, a brzy se zaměřila na osmnáctiletého Romana Ševčíka, synovce jedné z obětí. Ačkoliv se Roman v osudný den nacházel desítky kilometrů od Brna, což potvrdili svědci, a jeho vzhled vůbec neodpovídal popisu pachatele (Ševčík byl blonďatý a hubený, přeživší popisovaly svalnatého, černovlasého muže s kotletami), stal se hlavním podezřelým.
Klíčovým „důkazem“, který ho měl spojovat s místem činu, se stala pachová stopa. Jednalo se o metodu, kterou tehdejší justice považovala za spolehlivou, ačkoli moderní kriminalistika ji dnes pokládá za vysoce nespolehlivou a v mnoha zemích je nepřípustná jako samostatný důkaz. V Ševčíkově případě byla pachová stopa prakticky jediným přímým „důkazem“, který ho s vraždami spojoval.
Kromě pochybné pachové stopy existovala celá řada dalších nesrovnalostí:
- Popisy pachatele: Přeživší oběti, které útok přežily, opakovaně popisovaly pachatele jako silného, tmavovlasého muže s výraznými kotletami, což bylo v přímém rozporu s Romanovým vzhledem.
- Alibi: Roman Ševčík měl pro dobu vražd jasné alibi, které bylo podpořeno svědectvím několika osob, jež ho viděly jinde. Toto alibi však bylo soudem ignorováno nebo bagatelizováno.
- Absence dalších důkazů: Nebyly nalezeny žádné další přímé důkazy – otisky prstů, stopy DNA (tehdy ještě nepoužívané), zbraně, ani krev, které by Ševčíka spojovaly s činem.
Přesto, i přes tyto zjevné rozpory, byl Roman Ševčík v roce 1990 odsouzen Krajským soudem v Brně k trestům za dvojnásobnou vraždu a pokusy o další dvě vraždy. Rozsudek potvrdil i Nejvyšší soud.
Třicet let v pekle: Zničená mládí a boj o přežití
Následujících 30 let strávil Roman Ševčík v síti justičního systému, střídavě ve věznicích a psychiatrických léčebnách. Každý den za mřížemi byl připomínkou nespravedlnosti. Během svého uvěznění se Roman opakovaně snažil o obnovu řízení, odvolával se a upozorňoval na svou nevinu, ale jeho volání dlouho naráželo na zeď neochoty a byrokracie. Jeho psychický stav se vlivem neustálého stresu a beznaděje výrazně zhoršoval.
Nejtragičtější moment jeho života za mřížemi nastal v roce 2011, kdy se v zoufalství pokusil o sebevraždu skokem pod vlak. Tento pokus přežil, ale přišel při něm o nohu. Fyzická jizva, amputovaná končetina, se stala viditelným symbolem jeho utrpení a ceny, kterou platil za justiční omyl. I po tomto tragickém incidentu byl stále držen ve vězení, což jen prohlubovalo pocit nespravedlnosti.
Spolek Šalamoun: Hlas pro zapomenuté
Zásadní zlom v Ševčíkově kauze nastal až s příchodem Spolku Šalamoun. Tato organizace, která se systematicky věnuje objasňování a nápravě justičních omylů v České republice, se jeho případu chopila s neuvěřitelnou energií a odhodláním. Členové spolku, mezi nimiž jsou právníci, novináři a aktivisté, prostudovali veškeré dostupné dokumenty, znovu vyzpovídali svědky a upozornili na neuvěřitelné množství chyb a pochybností, které provázely vyšetřování a soudní proces.
Spolek Šalamoun neúnavně tlačil na obnovu řízení, upozorňoval na absurditu důkazů a poukazoval na fatální selhání orgánů činných v trestním řízení. Jejich práce byla klíčová pro to, aby se na Ševčíkův případ znovu upřela pozornost veřejnosti a aby se dostal před nezávislé orgány.
Svoboda s hořkou pachutí: Zpátky do života po 30 letech
Díky neutuchajícímu úsilí Spolku Šalamoun a tlaku veřejnosti a médií se v roce 2019 konečně podařilo dosáhnout průlomu. 20. června 2019 byl Roman Ševčík po neuvěřitelných 30 letech propuštěn z vězení. Krajský soud v Brně rozhodl o jeho okamžitém propuštění a o obnově řízení. Krátce poté, v prosinci 2019, byl v obnoveném řízení zproštěn obžaloby v plném rozsahu. Soud konstatoval, že nebylo prokázáno, že se skutek stal, a označil původní důkazy za zcela nedostatečné.
Návrat do „normálního“ života byl pro Romana Ševčíka obrovskou výzvou. Ze světa, ve kterém byl odsouzen, se probudil do úplně jiné reality. Život bez digitálních technologií, moderních komunikací, s amputovanou nohou a s hlubokými psychickými šrámy. Místo mládí prožil většinu života v kriminále. I přes všechnu utrpěnou křivdu se však Roman Ševčík vyjádřil, že necítí touhu po pomstě. Jeho jedinou snahou je očistit své jméno, žít v klidu a integrovat se zpět do společnosti.
Ponaučení pro budoucnost
Případ Romana Ševčíka je tragickým, ale nesmírně důležitým ponaučením. Připomíná nám, jak snadno se může zmařit lidský osud vinou justičního omylu a jak moc je důležité dbát na nezávislost justice, kvalitu důkazů a ochranu práv obžalovaných. Je to výzva k neustálé reflexi a zlepšování právního systému, aby se podobné tragédie už nikdy neopakovaly. Roman Ševčík je dnes symbolem všech, kteří se stali obětí justiční zvůle, a jeho příběh by neměl být nikdy zapomenut.
Zdroj:
