Dnešní děti jsou dle učitelů méně odolné. Je to ale opravdu tak?

Zaujal mě výzkum společnosti Kalibro pro Seznam Zprávy, podle kterého učitelé vnímají dnešní děti jako méně psychicky odolné než generace dětí před nimi. Jenže tahle věta o dětech možná říká víc o učitelích než o dětech samotných. A to je právě to, co mě zajímá. Co to vlastně vypovídá o dnešních dětech a o dnešních učitelích?

V první řadě je potřeba si položit otázku, co to ta psychická odolnost vůbec je. Psychologické slovníky ji definují jako schopnost člověka vyrovnávat se se zátěží a stresovými situacemi, přizpůsobovat se změnám a nacházet rovnováhu i po neúspěchu.

Jenže v případě výzkumu Kalibra jde o něco jiného. Jde o dojem učitelů, ne o odborné měření. A to už je velký rozdíl. Nejde tedy o to, že by někdo zkoumal duševní stav dětí.
Jde o to, jak je vidí lidé, kteří je učí – se svými zkušenostmi, očekáváními i představami o tom, co znamená odolnost.

A právě proto je zajímavé se zamyslet, co všechno může učitelé vést k závěru, že dnešní děti „nic nevydrží“.

Možná to začíná u úplně obyčejných situací: děti si stěžují, že mají moc úkolů, nebo že píšou tři testy za den. A učitelé to vykládají jako známku slabosti.

Jenže já si pamatuji, že i za nás to bylo moc. Jen jsme to nedávali najevo. Báli jsme se. Pamatuji si, jak jsme psali pololetní písemku, pak další, a ještě jednu – a už jsme byli úplně vyřízení. Jenže dát to najevo? To bylo nemyslitelné. Vždyť někteří učitelé dokázali řešit i to, jestli se tváříš „přiměřeně neutrálně“. Žádné výrazné úsměvy, žádné mračení.

Dřív se totiž bralo, že když je někdo autorita, dává se mu za pravdu. Mohl si dovolit skoro cokoli. A i slušně formulovaná námitka se brala jako drzost. Já sama jsem měla učitelku, která se ráda navážela do chybějících spolužáků, a já se jich občas zastala. Nebyla jsem jediná, komu její chování vadilo, ale byla jsem jediná, kdo se odvážil promluvit. A ano – byť jsem reagovala slušně, nesla jsem si za to následky.

I dřív spousta dětí špatně snášela kritiku. Jen o tom nikdo nemluvil. Znala jsem spolužačku, která se doma často pozvracela jen z vyprávění o tom, co se dělo ve škole.
A přitom ve škole působila klidně, vyrovnaně, bez emocí. Byla to maska – naučená obrana, jak přežít.

Myslím, že my jsme byli celkově hodně vedeni k přetvářce. Důležitější než to, co cítíš, bylo, co si kdo pomyslí. A tak jsme se naučili být „odolní“. Jenže to nebyla odolnost – to byl strach.

Dnešní děti jsou v tomhle statečnější. Jsou autentické. Dovolí si cítit a dovolí si to ukázat. A co víc – všímají si emocí druhých. Když dnes ve třídě někdo brečí, děti k němu často přijdou a snaží se ho uklidnit. To dřív nebylo. Tehdy by to byla spíš příležitost k posměchu.

Když se mluví o tom, že dnešní děti nejsou soutěživé, napadá mě jediné: a proč by měly být? Dnešní rodiče soutěživost často ani nepodporují. A je to tak v pořádku.
Spolupráce a sebezlepšování mají větší hodnotu než honba za tím být nejlepší.
Krom toho touha být nejlepší je často jen určitá podoba nejistoty. Vítězství na chvíli utěší, ale brzy je to málo, a tak je potřeba vítězit znovu a znovu. Ne proto, že by to mělo smysl, ale proto, že za potřebou vítězit stojí pocit méněcennosti. Vítězství dodá člověku na nějakou chvíli hodnotu.

Na některé učitele mohou dnešní děti působit neodolně, protože nechtějí dělat věci jen tak, bez vidění smyslu. Jenže, já myslím si, že je přirozené chtít věcem rozumět.
Chtít vědět, proč něco dělám. Nechtít dělat zbytečnosti.To není lenost, ale efektivita. A taky známka kritického myšlení.

Dřív jsme se báli zeptat. Dnes se děti ptají, protože chtějí smysl. A někdy je prostě těžké ho najít. Svět se proměnil. Dnes málokdo počítá z hlavy, málokdo něco píše v ruce. Takže když se dítě zeptá: „K čemu mi to bude?“ –⁠ možná to není drzost nebo projev toho, že dítě nezvládá tvrdě dřít, ale upřímná otázka.

A co se týče toho, že si děti stěžují na psaní v ruce. Inu, pro dnešní děti to může být skutečně náročnější a to nejen kvůli technologiím, ale i kvůli tomu, že doma často chybí příležitosti k manuální práci. Dřív se pletlo, vyšívalo, pomáhalo v dílně nebo kuchyni. Dnes se to ztratilo.

A zároveň – svět se digitalizuje. Možná už za pár let nebudou lidé psát ručně vůbec.
Takže i to, co se nám zdá jako lenost nebo příliš malá odolnost, může být prostě přizpůsobení době. A nebo opět otázka smyslu.

Dnešní děti se prý neumí soustředit, což také může být vnímáno jako menší odolnost. Jenže, ono je to zase trochu komplikovanější. Dnešní děti jsou zvyklé dělat víc věcí najednou. Slyšet různé zvuky, reagovat na notifikace, rozeznávat, co je důležité.

A to je taky dovednost. Jen jiná, než jakou škola očekává. Ale možná pro život mimo školu důležitější, než umět se soustředit na jednu věc a vydržet být potichu a v klidu.

Děti se mohou zdát neodolné, protože odmítají jen tak přijmout pravidla a nařízení. Mají k nim námitky nebo je porušují, protože je považují za hloupá a příliš omezující. Ale je to ukázka nízké odolnosti? Myslím, že ne. Ani nám se často nechtělo poslouchat. Jen jsme to nedávali před učiteli najevo. Báli jsme se průšvihu. A měli jsme pocit, že nám nepřísluší o těchto věcech rozhodovat, že my smíme jen poslouchat. Jenže dnešní děti prostě nechtějí jen poslouchat, chtějí participovat. A to je přece skvělé – zapojit se, přemýšlet, nebýt pasivní.

Jako vedoucí pracovník jsem si toho vždycky vážila. Bez participace by to prostě nešlo.
Potřebovala jsem lidi, kteří se nebojí říct, že něco nedává smysl nebo že by se něco dalo dělat lépe.

Možná se to celé dá i otočit. Kdo je tu vlastně méně odolný? Děti, nebo učitelé?

Učitelé, kteří učí dvacet, třicet let, často narážejí na úplně jiný svět. Mají za sebou roky stresu, změn, nových požadavků. Inkluze z jejich práce udělala úplně jinou profesi. A přitom se od nich čeká, že všechno zvládnou.

Jenže svět, který znají, už neexistuje. Dřív byl učitel tím, kdo měl znalosti. Dnes má znalosti každý, kdo má internet. Učitel už není ten, kdo ví, ale ten, kdo provází. A když učí po staru, prostě to nefunguje.

Do toho přichází zmatek v terminologii. Diagnózy se přejmenovávají, redefinují, spojují. Na vysoké škole často u diagnóz slýchám: „Tohle jste dřív našli pod jiným názvem, nebo častěji spíš pod těmito názvy, protože často se ten název změnil několikrát.“ Jak se v tom má člověk zorientovat?

A tak se není co divit, že i učitelé mohou být unavení, zmatení, vyčerpaní. Možná jsou prostě neodolní vůči změně – a to je pochopitelné. Žili dlouho v době, která se měnila pomalu. Teď se mění všechno a ještě často opravdu závratnou rychlostí.

A když si učitelé stěžují na administrativu, nároky rodičů nebo tlak, chápu je. Ale zároveň si říkám: nejde jen o školství. Administrativa narostla všude.

I v jiných oborech mají zaměstnanci zodpovědnost. A i jinde zažívají stres a třeba to, že na ně mají klienti nebo zákazníci nehorázné požadavky nebo na něco jsou drzí. Mne samotnou v práci škrtila klientka, měla jsem holt smůlu, že za mnou přišla paní s psychiatrickým onemocněním. Jindy jsem se zase setkala s někým tak agresivním, že musela zasáhnout ochranka a podlaha se musela vytřít kvůli krvi. Jindy se mne zase lidé snažili přemluvit k porušení zákona, někdy spíš ukecáváním, jindy výhružkami. Kromě vlastní práce jsem měla i spoustu admistrativy kolem.

Takže když si učitelé stěžují, jak toho mají hodně a jak je jejich práce náročná, tak to může na spoustu lidí působit tak, že neodolní jsou vlastně ti učitelé.

Tím je nechci dehonestovat, jen chci ukázat, že tu odolnost mohou ztrácet i učitelé. A je to vlastně docela přirozené. A děti se jim mohou zdá problémovější právě i proto, že jsou sami méně odolní.

A možná se nezměnily jen děti, ale samotná definice odolnosti. A proto děti působí méně odolně.

Dřív znamenala vydržet, mlčet a necítit. Dnes znamená např. asertivitu – umět říct ne. Emoční zralost – rozumět svým pocitům. Adaptabilitu – umět reagovat na změny. Schopnost celoživotního učení – přijmout, že svět se mění a s ním i my. A taky odolnost vůči ztrátě jistot – protože všechno, co se učíme, může být za rok k ničemu. Učíme se jen na chvíli. A přesto se učíme dál.

A pak tu je ještě odolnost vůči informačnímu chaosu – naučit se rozeznat pravdu od manipulace, nenechat se semlít strachem, který se na nás valí z médií. Válka na Ukrajině je blízko a je to válka v přímém přenosu, někdy se zdá, že nic nemá smysl, že stejně přijde třetí světová válka. A děti přesto žijí a plánují svou budoucnost. To chce sílu.

A nakonec – odolnost vůči ztrátě soukromí a představě dokonalosti ostatních. Každý něco sdílí, každý komentuje, každý srovnává. A člověk pak porovnává svůj unavený den s naleštěnou fotkou cizího života. Naučit se tomu odolat, zůstat sám sebou – to je možná ta největší výzva dnešní doby.

Možná tedy nejsou dnešní děti méně odolné. Možná jsou jen odolné jinak. A možná to, co učitelé považují za slabost, je ve skutečnosti schopnost přežít ve světě, který se mění rychleji než kdy dřív.

Zdroje

MAČÍ, Josef. Rozpor. Učitelé vidí schopnosti žáků jinak, než ukazují data. Seznam Zprávy, 18.10.2025 [online]. [cit. 2025-10-21]. Dostupné z: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/kampus-zakladni-vzdelavani-deti-se-pry-hur-uci-z-dat-to-ale-nevyplyva-289503

PSYCHICKÁ odolnost: Klíč k překonávání životních výzev [online]. Praha: Resiliekbt.cz, [cit. 2025-10-20]. Dostupné z: https://www.resiliekbt.cz/l/psychicka-odolnost-klic-k-prekonavani-zivotnich-vyzev/