Článek
Souhrn původního článku aneb Co se vlastně stalo
Tyto dvě matky se setkaly na dětském hřišti. Jedna z nich tam přišla s pětiletou holčičkou, druhá z nich s chlapcem asi ve věku dva a půl roku.
Ta s tím chlapečkem si chtěla jít zakouřit a požádala tu s tou holčičkou, aby jí na kluka na pět minut dohlédla.
Tato žádost se ovšem mamince holčičky vůbec nelíbila a rozhodla se jí proto nevyhovět s odůvodněním, že nezná chlapce ani jeho matku. A s tím, že by se mu mohlo něco stát. Nebo by se mohlo stát, že bude muset náhle odejít atd.
Za mne sice trošku přehnaná reakce, stačilo by se přece domluvit, že když nastane nějaký problém, tak na ni zavolá. Případně se šlo domluvit, kde přesně ji najde, kdyby nastal nějaký ten problém. Nebo si na sebe mohly holky vzít pro případ nouze telefonní čísla. Ne že by mi nepřišla teda maminka od chlapce poněkud oprsklá, ale chápu, že závislost je holt závislost a jako odpůrce kouření bych byla pořád radši, že si tu cigaretu odběhne zapálit někam do povzdálí, než aby s ní smrděla přímo na dětském hřišti.
Maminka chlapce nakonec své závislosti podlehla a z dětského hřiště stejně zdrhla s tím, že jsi jde zakouřit. Rozhodla se tedy spolehnout se na to, že jí matka od holčičky dítě pohlídá, i když s tím vyjádřila nesouhlas. Tímto nerespektováním druhé osoby v mých očích neskutečně klesla, přesto s ní ale souhlasím v tom, že pohlídat si navzájem děti je vlastně normální. I v tom, že z jejího pohledu nedávala pohlídat dítě někomu cizímu, ale někomu, kdo se jí zdál jako normální matka, která se o jejího syna dokáže na chvíli bez problémů postarat.
Dohlédnout si navzájem na děti je normální, i když jsou ty děti úplně cizí
V tomhle je mi matka od chlapce mnohem bližší než matka od holčičky. Byť mám samozřejmě také strach, že by mezi cizími lidmi mohl být třeba nějaký úchyl, věřím tomu, že většina lidí je prostě normální. A tomu, že pokud na hřišti vidím matku, která se věnuje svému dítěti, dokáže na chvíli pohlídat i to mé dítě.
Matka holčičky mi přišla prostě přehnaně úzkostná a když vezmu v úvahu, jak se většinou chovají ostatní rodiče na dětském hřišti, tak dokonce až dost zvláštní.
Vždyť je úplně normální, že se rodiče na hřišti starají i o další děti. Děti si hrají, pobíhají po hřišti, některé jsou starší, některé mladší, některé samostatnější, některé méně samostatné. Těm mladším a méně samostatným jsou rodiče zpravidla více nablízku. A když už tedy běhají kolem těch svých prťat, tak sem tam s něčím pomůžou i ostatním dětem, těm větším a samostatnější. Jsou holt blíž než jejich rodiče a mohou tedy zareagovat rychleji.
Jiné děti zase mají potřebu se kamarádit s cizími dospělými a povídat si s nimi. Já jsem si takhle často s cizími dětmi povídala, přece je nebudu ignorovat, nebo je posílat za rodiči či dokonce volat na rodiče, ať si to své dítě odtáhnou a věnují se mu sami. Pokud má nějaké cizí dítě potřebu mi vysvětlit rozdíl mezi dinosaury nebo mi vyprávět o tom, proč se ve školce pohádalo s jiným dítětem, já s tím nemám problém, klidně si ho vyslechnu. Zvlášť když jiná maminka mezitím nemá problém stavět s tím mým dítětem bábovičky nebo ho vzít kousek opodál na jiné hřiště.
A ne, nepovažuji se za nezodpovědnou matku, protože nechám cizí mámy dohlížet na své děti. Ani nepovažuji cizí matky za nezodpovědné pro to, že ony zase nechají na své děti dohlížet mne. Jen důvěřuji svému instinktu a tomu, co vidím. Když se mi líbí, jak se některá z maminek chová ke svým dětem a vidím, že je ochotná se při tom věnovat i dalším dětem a chová se k nim hezky, nevidím důvod, proč bych jí neměla věřit, že na to mé dítě dohlédne, i když ji neznám. A pokud nějaká cizí maminka nechá na své dítě dohlížet mne, beru to spíš jako znak toho, že vypadám důvěryhodně.
Několik mých vzpomínek na hlídání cizích dětí
Mimochodem, při čtení článku se mi vybavilo pár zážitků na to, jak jsem hlídala cizí děti, ze kterých by se autorka původního článku vzpamatovávala asi pěkně dlouho. Vzpomněla jsem si, jak jsem se asi v patnácti letech účastnila jako dobrovolnice dětského dne. Dozorovala jsem u jedné ze soutěžních disciplín, když mě jedna z maminek požádala o to, zda bych jí pohlídala syna v batolecím věku, protože nutně potřebovala na záchod. Samozřejmě se vrátila po pěkně dlouhé době, protože na dámských záchodech byla, jak už to tak bývá, parádní fronta.
Nebo to, jak jsem již o něco starší, ale stále ještě nezletilá, hlídala celý týden doma asi osmiletou holku, protože byly prázdniny, máma musela do nemocnice, táta byl v práci a holka uprosila rodiče, ať ji pošlou kamkoli jen ne k babičce. Tak její mámu napadlo, že jedna z jejích kolegyň z práce má skoro dospělé dítě (mne), které přece také bude mít prázdniny. Já s hlídáním souhlasila, a tak jsem coby puberťák hlídala doma týden dítě, které jsem viděla po druhé v životě. Ale užila jsem si to, byla to legrace.
Ovšem největší psina byla, když jsem si takhle jednou asi ve třinácti vyšla s kamarádkou ven. Ta s sebou vzala mladší ségru a sestřenici, venku se k nám nahrnuly ještě nějaké další děti a do toho se tam připletl pán asijského původu s asi rok a půl letým dítkem. My jsme si tam s kamarádkou povídaly a do toho jsme si i chvílemi hrály s těmi mladšími dětmi. Najednou tatínkovi od malého chlapce zazvonil mobil, on do něj rozčileně něco (asi čínsky) říkal, pak něco zahulákal směrem ke mne, vrazil mi do ruky pětistovku, ukázal na to malé dítě a zmizel. A já tak zůstala s úplně cizím dítětem, které zatím téměř nemluvilo a když ano, tak nějakým pro mne nesrozumitelným jazykem, a přemýšlela, co po mne vlastně pán chtěl a zda se pro to dítě ještě někdy vrátí. Vrátil. Po několika hodinách, kdy už se začínalo stmívat. Později jsem se od spolužáka, který byl s pánem příbuzný, dozvěděla, že k této události došlo v době, kdy byla rodina v Čechách teprve pár dní, vůbec se neorientovala ve zdejších zvycích a pán se mylně domníval, že jsme s kamarádkou dospělé a provozujeme venku hlídací službu. Snad kvůli tehdejší politice jednoho dítěte, která v Číně byla, mu nedocvaklo, že mladší děti mohou být sourozenci a jejich kamarádi. Ale nějak jsme to s kamarádkou zvládly, a to je hlavní.
