Článek
Začalo to jako běžné sobotní odpoledne. Vzala jsem svou pětiletou dceru Aničku na hřiště, které máme kousek od domu. Nic speciálního – pár houpaček, pískoviště, malá prolézačka. Ale pro děti ráj. Anička si okamžitě našla kamarádku a začaly spolu stavět v pískovišti hrad.
Sedla jsem si na lavičku, odkud jsem na ně dobře viděla, a vytáhla knihu. Četla jsem a každých pár vteřin zvedla oči, abych zkontrolovala, že je Anička v pořádku. Klasický rodičovský multitasking – být ponořená v knize a zároveň mít radar na vlastní dítě.
Pak si vedle mě sedla žena s malým chlapcem. Mohlo mu být tak dva a půl roku. Žena ho posadila do pískoviště, dala mu bábovičku a lopatku a pak se začala věnovat svému telefonu. Normální věc, nic zvláštního. Jenže po chvíli se ke mně naklonila a zeptala se: „Nemohla byste na něj chvilku dohlídnout? Já si jen odskočím na cigáro.“
Podívala jsem se na ni, jestli to myslí vážně. Myslela. „Promiňte, ale neznám vás ani vaše dítě,“ odpověděla jsem překvapeně. „Nemyslím, že je dobrý nápad nechávat ho s cizími lidmi.“ Protočila oči, jako bych já byla ta divná. „Vždyť jste taky matka, ne? Bude to jen na pět minut. Jen si dám rychlou cigaretu tamhle za rohem.“
„To je sice pravda, ale pořád jsem pro vás cizí člověk,“ trvala jsem na svém. „Co kdyby se mu něco stalo? Co kdybych musela náhle odejít? Co kdyby…“ Přerušila mě mávnutím ruky. „Ježiši, to je drama. Tak já si teda nezakouřím.“
Její tón jasně naznačoval, že jsem podle ní hysterická matka, která dělá z komára velblouda. Že normální by bylo říct „jasně, běžte, já ho pohlídám“ a nechat ji, ať si v klidu vykouří cigaretu, zatímco já hlídám její dítě. Dítě, jehož jméno jsem neznala. Dítě, které mě nikdy předtím nevidělo.
Pokrčila jsem rameny a vrátila se ke knize. Ale už jsem se nemohla soustředit. V hlavě mi vířily myšlenky. Je tohle normální? Očekává se dnes od rodičů na hřišti, že budou automaticky hlídat i cizí děti? Jsem já ta divná, že mi to přijde nepatřičné?
Po chvíli ticha ta žena vstala. „Tak já si dojdu pro to cigáro. Mrkněte na něj, jo?“ A než jsem stačila cokoliv říct, byla pryč. Prostě odešla a nechala tam svého dvouletého syna. S cizí ženou, která jasně řekla, že ho hlídat nebude.
Zůstala jsem sedět jako opařená. Cože se to právě stalo? Rozhlédla jsem se kolem, jestli si někdo všiml téhle absurdní situace, ale ostatní rodiče byli ponořeni do svých telefonů nebo konverzací.
Malý chlapec si zatím spokojeně hrál v pískovišti. Anička mu občas podala bábovičku nebo mu pomohla s lopatkou. Bylo jasné, že si neuvědomuje, že jeho matka odešla.
A já? Já byla v pasti. Samozřejmě, že jsem na toho chlapce dohlížela. Co jsem měla dělat? Nechat ho tam samotného? Odejít s Aničkou a demonstrativně ukázat té ženě, že tohle se nedělá? Zavolat policii?
Pět minut se protáhlo na deset. Deset na patnáct. Chlapec začal být neklidný, rozhlížel se kolem a volal „mama“. Srdce se mi svíralo. Co když se ta žena nevrátí? Co když se mu něco stane, zatímco já na něj „dohlížím"? Budu za to odpovědná?
Nakonec se vrátila. Po dvaceti minutách. Klidně přišla, jako by se nic nestalo, dokonce se usmívala. „Díky za pohlídání,“ řekla nonšalantně. A to byl moment, kdy jsem vybouchla. „Já jsem vám jasně řekla, že vaše dítě hlídat nebudu,“ začala jsem, snažíc se udržet hlas v rozumné hlasitosti, aby děti nebyly vyděšené. „Vy jste ho tady nechala s úplně cizím člověkem na dvacet minut. Co kdyby se mu něco stalo? Co kdybych musela náhle odejít? Co kdybych byla nějaký úchyl?“
Podívala se na mě, jako bych přeháněla. „Ale nic se mu nestalo, ne? A bylo vidět, že jste normální máma.“
„To není o tom, jestli jsem normální nebo ne,“ pokračovala jsem, cítíc, jak mi stoupá tlak. „Je to o tom, že za své dítě odpovídáte vy, ne náhodní lidé na hřišti. Nemůžete očekávat, že cizí lidé budou hlídat vaše dítě, zatímco vy si jdete zakouřit!“
„Ježiši, to je hysterie,“ odsekla. „To je typický pro dnešní dobu. Dřív si děti hlídali všichni navzájem a bylo to v pohodě.“
„Dřív se taky děti znaly, rodiče se znali, byla tam komunita,“ namítla jsem. „Ale my se neznáme. Nikdy jsem vás neviděla. Nevím, jak se jmenuje vaše dítě. Vy nevíte nic o mně. To není o hysterii, to je o zodpovědnosti.“ Další rodiče na hřišti už začali věnovat naší výměně názorů pozornost. Někteří přikyvovali, jiní se tvářili neutrálně. Nikdo se ale nepřidal na její stranu, což mi dodalo odvahu pokračovat.
„Víte, co by se stalo, kdyby se vašemu synovi něco stalo, zatímco jste byla pryč? Byla byste to vy, kdo by byl zodpovědný. Ne já. Vy. Protože je to vaše dítě.“ Chvíli na mě zírala, pak popadla svého syna za ruku a odtáhla ho pryč. „Pojď, Adámku, půjdeme na jiné hřiště. Tady jsou moc divné mámy.“
Zůstala jsem sedět na lavičce, roztřesená a naštvaná. Anička ke mně přiběhla a objala mě. „Mami, jsi smutná?“
„Ne, zlato, jen trochu překvapená,“ odpověděla jsem a přitiskla ji k sobě.
Cestou domů jsem přemýšlela o tom, co se stalo. O té neuvěřitelné samozřejmosti, s jakou ta žena očekávala, že budu hlídat její dítě. O tom, jak mě označila za hysterickou, když jsem to odmítla. O tom, jak nakonec stejně odešla, i když jsem jasně řekla, že to není dobrý nápad. Ale i v téhle nové době platí jedno staré pravidlo – za své dítě odpovídá rodič. Ne soused. Ne učitel. Ne náhodný člověk na hřišti. Rodič.
A pokud si potřebujete dát cigáro tak nutně, že kvůli tomu opustíte své dítě a necháte ho s cizím člověkem – možná je čas zamyslet se nad svými prioritami. Protože já nejsem vaše chůva. Nejsem váš hlídač. Takže příště, až budete chtít nechat dítě s cizím člověkem, nezapomeňte na to, že to není jeho povinnost, ale vaše volba. A že s každou volbou přichází odpovědnost. A ta je, stejně jako vaše dítě, jen a pouze vaše.
