Článek
Měla jsem za sebou náročné dopoledne, hlavu plnou úkolů, tři nepřijaté hovory a k tomu ještě tu nevyžádanou dávku stresu, která člověka sevře, jakmile si uvědomí, že nestíhá spoj. V batohu mi cinkaly klíče, káva z kelímku se vylila na šálu a já byla ráda, že jsem vůbec sedla.
Ve vagonu nebylo plno, ale i tak jsem si všimla, že cestující kolem mě spíš klopí oči. Přemýšlela jsem, jestli je to tím mým zjevem – možná rozcuchané vlasy, možná ustaraný výraz. Anebo se jim prostě jen nechce mluvit. Bylo to odpoledne všedního dne, všichni působili unaveně.
Vytáhla jsem telefon, chtěla jsem si zkontrolovat e-mail, když se přede mnou objevil průvodčí. Typ člověka, který vstoupí do prostoru a hned víte, že „má své dny“. Příliš formální, až to budilo dojem, že mu někdo za každou přísnost přidává ke mzdě.
„Jízdenku prosím,“ pronesl hlasem, který ve mně probudil ostražitost. Podala jsem mu QR kód z aplikace – samozřejmě platnou jízdenku. Nevěnoval jí ani pořádný pohled.
„Tohle nestačí,“ oznámil a podíval se na mě s tím specifickým pohledem, který zná každý, kdo někdy čelil nespravedlnosti od někoho v uniformě. Byl to ten druh pohledu, co vás obviní dřív, než vůbec otevřete pusu.
„Proč by to nestačilo? Je to normální jízdenka z appky,“ snažila jsem se zachovat klid. Věděla jsem, že nic neporušuji.
„Chybí vám průkaz k prokázání slevy,“ vyštěkl.
Až tady jsem pochopila, že si myslí, že jedu na nějakou slevu – ačkoliv nikde na jízdence nic takového nebylo. Byla to běžná dospělá jízdenka. Nezlevněná. Plně uhrazená. Ale to mu bylo jedno. Trval na svém.
„Podle čeho soudíte, že mám nějakou slevu?“ ptala jsem se ho. Místo odpovědi se zamračil a začal něco datlovat do své čtečky.
V tu chvíli jsem měla chuť se otočit, vstát a odejít z toho vlaku rovnou pěšky domů. Ale zhluboka jsem se nadechla a udělala něco, co běžně nedělám. Sáhla jsem do peněženky a vytáhla služební kartu.
Firma. Jméno. Funkce. Oddělení. Bylo tam všechno. A ano, i razítko a podpis ředitele, protože tenhle druh karty se vydává jen na určité pozice. V mém případě – manažerskou.
Předložila jsem mu ji s naprostým klidem, beze slov. Jen jsem mu tu kartu podržela v ruce.
Najednou nastalo ticho. Takové to dusivé, kdy i šum kolejí najednou zní hlasitěji. Jeho ruka s čtečkou se zarazila, oči sjely po plastovém průkazu, zastavily se na mém jméně a pak na jeho výrazu bylo vidět, že mu to konečně docvaklo.
„Aha… promiňte… to jsem nevěděl,“ začal koktat.
Jen jsem se dívala. Ne proto, že bych si užívala jeho zmatek, ale proto, že jsem si v ten moment uvědomila něco hlubšího. Kdybych nebyla, kdo jsem – kdybych neměla tu kartičku, razítko, status – prostě by mě ztrapnil, přede všemi, bez důvodu. Obral by mě o důstojnost, o čas, možná i o peníze. Jen proto, že mohl. Jen proto, že zrovna neměl svůj den.
„To je v pořádku,“ odpověděla jsem. Ale tón v mém hlase zněl jinak, než bych čekala. Nebyla v něm útěcha. Spíš konstatování faktu. Klidná připomínka toho, že nejde o mě – ale o princip.
Sedl si o pár řad dál. Sklopený pohled. Zkoušel dělat, že něco kontroluje, ale jeho jistota zmizela.
Já mezitím přemýšlela. Nad tím, jak snadno si někdo může dovolit chovat se k druhým povýšeně, když se domnívá, že jsou „obyčejní“. Jak rychle z něj spadne arogance, když narazí na někoho, kdo má moc to zpochybnit.
A zároveň mě to vlastně mrzelo. Ne proto, že bych se chtěla mstít. Ale protože by se takhle neměl cítit nikdo – ani ta paní v béžovém kabátě o dvě řady dál, ani ten kluk, co si zrovna míchal cukr do kávy v plastovém kelímku. Nikdo z nás by neměl být zpochybňován jen proto, že nemáme na čele napsané, kdo jsme.
Dojela jsem do cílové stanice, vystoupila a otočila se ještě ke dveřím vlaku. Průvodčí se na mě nedíval. Možná se styděl. Možná si jen dělal čárku do sešitu. Ale pro mě to byl moment, kdy jsem si připomněla, proč dělám práci, jakou dělám.
Protože někdy nezáleží na tom, kolik máte let ve firmě, kolik jste podepsala dokumentů nebo jak často voláte s ministerstvem. Záleží na tom, jestli se někdo vedle vás v tom vlaku cítí jako člověk. A jestli má někdo odvahu postavit se těm, kteří na to zapomněli.
