Článek
Víš, jak to je – přijde domů, naštvaný, vytočený, něco mu nevyšlo, a tak si stěžuje na celý svět. Jenže tentokrát to bylo jiné. Mluvilo z něj něco hlubšího. Nebyla to vzteklá výčitka, ale spíš zklamání. A taky stud. Co nejvíc bolelo – mluvil potichu. Tohle už nebyl výlev kvůli špatné známce.
Začal pomalu. „Dneska jsme psali test. A já zapomněl pravítko.“ Čekal jsem, že mi poví něco ve smyslu, že se musel rozdělit se spolužákem nebo že si to nějak odnesl. Ale pokračoval: „Paní učitelka řekla nahlas, že takovej nepořádník jako já nemá na druhým stupni co dělat. A že jestli se chci živit rukama, tak ať si to rovnou napíšu do přihlášky.“ Pak se odmlčel a koukal do talíře. Ten pohled si budu pamatovat dlouho.
Nepovažuju se za přecitlivělého rodiče. Nejsem typ, co by hned běžel do školy, když má jeho dítě horší den. Ale tady mi něco zablikalo. Jednak proto, že je to poprvé, co ho vidím takhle zlomeného, a za druhé – protože si pamatuju, jaké to je, když se ti někdo ve třídě vysměje. Učitel má autoritu. Když ji použije proti dítěti, které se nemůže bránit, není to v pořádku.
Zeptal jsem se, jestli to slyšeli všichni. Prý jo. Prý se třída smála. I kamarádi. A že si potom nikdo vedle něj nechtěl sednout. Už jen proto, že „urazil paní učitelku“. Což mimochodem neudělal. Jen se prý podíval jinam, když mu to říkala. A ona to brala jako drzost.
V tu chvíli jsem se rozhodl, že se druhý den ve škole stavím. Ne kvůli nějaké hysterické scéně. Ale proto, že učitelka, která potřebuje shazovat žáky před ostatními, by měla slyšet, že tohle není v pořádku. A hlavně – že se nenechám zastrašit.
Ráno jsem kluka vzal do školy. Sám jsem měl volno, takže jsem si mohl dovolit zajít rovnou na vrátnici a požádat o setkání s paní učitelkou. Paní v kanceláři se na mě dívala trochu překvapeně, ale slušně mě pozvala dál. Musím přiznat, že jsem měl v sobě trochu napětí. Nechtěl jsem dělat zle. Ale měl jsem v sobě tu zvláštní rodičovskou energii – tu, kdy už prostě víš, že musíš zasáhnout.
Paní učitelka přišla po pár minutách. Úsměv strojený, klasika. Nabídla mi místo, a tak jsme si sedli v jedné z těch menších sboroven. Řekl jsem jí narovinu, že bych chtěl mluvit o včerejšku. „Opravdu jste před celou třídou řekla mému synovi, že je nepořádník, a že se může rovnou hlásit na učňák?“ Nejprve se zatvářila překvapeně, jako by nevěděla, o čem mluvím. A pak pokrčila rameny. „Možná jsem to řekla, ale rozhodně ne tak, aby to znělo zle.“
To je přesně ten moment, kdy se ti krev začne vařit. Ale nenechal jsem se strhnout. Řekl jsem jí klidně, že ať už to myslela jakkoliv, výsledek je takový, že můj syn přišel domů se studem, s pocitem ponížení a s jasným signálem, že si o něm učitelka myslí, že je na odpis. A že taková věta od pedagoga může dítě zlomit, obzvlášť když má zrovna období, kdy si nevěří. Neodpustil jsem si poznámku, že pokud je takhle běžné mluvit s dětmi, tak je možná čas se podívat, kdo by měl přemýšlet o změně povolání.
Její postoj se změnil. Ne výrazně, ale lehce znervózněla. „Víte, pane Novotný, já s dětmi pracuju už dvacet let. A vždycky se snažím je motivovat.“ To byla ta chvíle, kdy jsem se musel lehce zasmát. „Tak jestli tohle považujete za motivaci, pak se obávám, že jsme každý na jiném břehu.“ Pak jsem dodal něco, co si asi vezme víc k srdci: „Můj syn není dokonalý. Ale doma ví, že když udělá chybu, může ji napravit. Ne že ho někdo zostudí a ještě se mu vysměje.“
Chvíli bylo ticho. Nešlo o hádku. Šlo o to, že jsem jí to řekl tak, že už to nešlo ignorovat. Neomluvila se. Ale slíbila, že si s ním promluví. Bez třídního publika. A že se pokusí vztahy napravit. Odešel jsem s pocitem, že jsem udělal, co bylo potřeba. Ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Aby věděl, že i když tě někdo shodí, vždycky se dá postavit zpátky. A že má v zádech tátu, který se nebojí ozvat.
Když jsem si ho pak odpoledne vyzvedával, jen se usmál a řekl: „Díky, tati.“ Bylo to možná jedno z nejupřímnějších poděkování, co jsem kdy dostal. Netvrdím, že se tím všechno napraví. Ale něco se v něm zase narovnalo. A to za to stálo.
