Článek
Vyrůstala jsem na táborech. Milovala jsem vůni jehličí, šustění spacáků, večery u ohně a to zvláštní napětí z noční hlídky. Možná jsem si naivně myslela, že to moje dcera bude cítit stejně. Že ji to obohatí, probudí v ní odvahu, samostatnost, a hlavně – že si konečně odpočine. Od školy, od města, od věčného kolotoče povinností. Jenže realita byla jiná. A já dodnes přemýšlím, jestli jsem jí tímhle rozhodnutím spíš neublížila.
Tábor vybírala kamarádka. Prý ho zná, její syn tam byl už dvakrát a byl nadšený. Měla jsem málo času to všechno projít, přiznávám. Vypadalo to seriózně – krásná příroda, malý kolektiv, zkušený tým vedoucích, i webové stránky působily profesionálně. S dcerou jsme se domluvily, že to zkusíme. Ne že by skákala nadšením, ale souhlasila. Je klidnější typ, citlivá, má ráda svůj prostor. O to víc jsem doufala, že to pro ni bude dobré – trošku jí „otevře svět“.
Zavézt ji tam byl zvláštní zážitek. Lesní tábořiště na první pohled připomínalo scény z mého dětství. Plátěné stany, ohniště, děti se smály, vedoucí se tvářili mile. Dcera stála tiše vedle mě a držela mě za ruku o něco déle, než bych čekala. „Neboj, bude to dobrý. Zavoláš mi, kdybys cokoliv potřebovala.“ Kývla a šla. Ani slzu neuronila. Odjela jsem s pocitem, že jsem udělala správnou věc.
První tři dny nic. Pak mi přišla zpráva od vedoucí, že je všechno v pořádku, že si dcera trochu zvyká pomaleji, ale že je šikovná a hodná. Ulevilo se mi. Nevolaly jsme si – byl to „bezmobilový“ tábor, což jsem považovala za fajn věc. O to víc mě pak překvapil její výraz, když jsme si ji po deseti dnech přijeli vyzvednout.
Byla bledá. Unavená. Stála u kufru a v ruce mačkala plyšáka, kterého si s sebou brala na spaní. Vždycky mi připadala o něco starší, než je. Ale v ten moment jako by se před očima zase proměnila v malé, vystrašené dítě. Když mě objala, trvalo mi pár vteřin, než jsem pochopila, že se třese. Cestou domů nepromluvila skoro ani slovo. A večer – jen co zhasla – začala plakat.
Trvalo skoro dvě hodiny, než ze sebe něco dostala. Mezitím se mi hlavou honily všechny scénáře – že se jí někdo posmíval, že ji někdo uhodil, že se jí stýskalo… Realita byla horší v tom, že nebyla „velká“. Nebylo to jedno velké trauma. Byla to směs maličkostí, které ji pomalu rozkládaly. Vedoucí prý většinu času křičeli. I na děti, které nic neprovedly. Hrály se hry, kde se někdo schválně vyřazoval nebo zesměšňoval. Když se rozbrečela, posmívali se jí, že je malá, že se má „vzpamatovat“. Jednou při noční bojovce zůstala sama v lese, protože ji „zapomněli“ sebrat. Přiznala, že si málem počůrala kalhoty strachy.
Když jsem se ptala, proč to neřekla hned, jen pokrčila rameny. Nechtěla mě zklamat. Myslela si, že když to ten syn kamarádky zvládl, měla by taky. Že jsem si přála, aby byla „odvážná“, a že tohle by mě mohlo zklamat. Byla jsem z toho úplně rozhozená. Místo radosti přivezla domů noční můry. Budila se, mluvila ze spaní, nechtěla být sama v pokoji.
Volala jsem hned druhý den vedoucí. Zněla překvapeně, ale celou dobu se držela tak nějak v obraně. „Nikdo si na nic nestěžoval.“ „To jsou hry, které děláme roky.“ „Vaše dcera je asi přecitlivělá.“ Věta, která mě nakonec dorazila, zněla: „Kdybyste věděla, co jsme zažili my na táborech, tohle je ještě zlaté.“ A tehdy mi došlo, že přesně tohle je ten problém.
Nějak jsme si zvykli, že děti mají „něco vydržet“. Že je třeba „otužovat“ a že „trocha strachu jim neuškodí“. Jenže každé dítě je jiné. A některé tyhle zážitky nesou v sobě dlouho. Možná i napořád. Když jsem byla malá, pamatuju si na jednu vedoucí, která mi při hře přehodila přes hlavu deku a zamkla mě na záchod. Měla jsem pocit, že se udusím. Nikdy jsem o tom nemluvila. Myslela jsem si, že jsem jen „posera“. A teď jsem viděla úplně stejný výraz v očích své dcery.
Změnilo mě to. Dneska bych ji tam už nedala. A vlastně si myslím, že spousta táborů jede v zajetých kolejích, kde si vedoucí hrají na tvrdý výcvik, aniž by se zamysleli, co to v dětech zanechává. Neříkám, že každý tábor je špatný. Ani že každý vedoucí je necitlivý. Ale někdy bychom měli méně mluvit o tom, co mají děti „vydržet“, a víc o tom, co si zaslouží. Bezpečí. Respekt. A trochu pochopení.
Dcera je dnes v pohodě. Trvalo to pár týdnů. Pomohla babička, kočka, a spousta objetí. Ale na otázku, jestli by chtěla jet znovu na tábor, odpovídá rychle a jednoznačně: „Ne.“
A já ji do toho už nikdy nutit nebudu.
