Článek
Na první pohled úplně obyčejná situace. Cítila jsem se špatně už několik dní, ale pořád jsem to odkládala. Klasika. Nechcete rušit, otravovat, a vlastně doufáte, že to samo přejde. Jenže nepřešlo. A tak jsem si zavolala do ordinace a objednala se.
Hned v čekárně jsem cítila, že tu nejsem vítaná. Sestřička se mnou mluvila podrážděně, skoro jako by ji rušilo, že jsem vůbec přišla. Když jsem si dovolila zeptat se, jestli to ještě potrvá dlouho, dostalo se mi jen suchého „Vydržte si, až na vás přijde řada“. Žádné úsměvy, žádná empatie. Prostě další jméno v kartotéce.
Když mě sestra zavolala, přivítala mě bez očního kontaktu a s hlasem, který zněl spíš otráveně než profesionálně. „Tak co vám je?“ zeptala se místo pozdravu. Lékař za stolem jen přikývl, a zatímco jsem popisovala své potíže, díval se do monitoru. Nepoložil jedinou doplňující otázku, neposlechl si mě, nezeptal se ani na anamnézu. Jen přikývl, předepsal mi léky a podal recept s výrazem, který mi dával jasně najevo, že mu zabírám drahocenný čas.
Zůstala jsem sedět. Pak jsem řekla větu, která všechno změnila: „Omlouvám se, ale mohli bychom prosím mluvit konkrétněji? Jsem vystudovaná lékařka – internistka. To, co mi předepisujete, mi nedává úplně smysl.“
Najednou bylo ticho.
Lékař ke mně zvedl oči, sestra ztuhla a během vteřiny se proměnila celá atmosféra v místnosti. „Aha! Tak to jste kolegyně, proč jste to neřekla hned?“ Lékař se začal usmívat, změnil tón hlasu, nabídl mi jiný termín na důkladnější vyšetření a vysvětlil, co mu z mého popisu přišlo nejasné. Najednou jsem nebyla ta otravná ženská z čekárny. Byla jsem paní doktorka.
A tehdy mě to bodlo nejvíc.
Protože kdybych tím doktorem nebyla, kdybych nevyslovila svůj titul, kdybych nebyla z jejich „klubu“ – péče by zůstala chladná, strohá a povrchní. A kolik lidí se s tímto zacházením setká každý den? Kolik pacientů se bojí zeptat, nevědí, co znamenají latinské zkratky na zprávě, ale lékař s nimi nemluví, protože si myslí, že to stejně nepochopí? Kolik z nich odejde s receptem, kterému nerozumí, s pocitem, že byli jen obtížným číslem?
Neodešla jsem rozhořčená, spíš zarmoucená. Vzpomněla jsem si na vlastní stáž před lety, kdy nás učili, že dobrý lékař je ten, který umí hlavně poslouchat. A že úcta k pacientovi nesmí záviset na tom, jaké má povolání, vzdělání nebo jak je oblečený. Dnes se mi bohužel potvrdilo, že na to mnozí zapomněli.
Ale já nezapomenu. Ani jako pacient, ani jako lékař.
