Článek
Připadalo mi totiž, že je v učebnici strašně moc zastaralých slov, která dnešní děti běžně nepoužívají a některá ani neznají, takže kolikrát moc nerozumí tomu, co vlastně čtou. Přemýšlela jsem nad tím, zda si autoři opravdu myslí, že puberťáky zaujmou písničkou Pan doktor Janoušek od Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře či textem o tom, kterak si nějaký chlapec rád čte básně od Jiřího Ortena. Či zda to je od nich jen promyšlený způsob mučení jak žáků, tak i jejich učitelek a učitelů.
Dneska jsem si přečetla článek na Novinkách s názvem Spol_kal prášky a pustil si pl_n.“ Text doplňovačky pro osmileté děti řeší nešťastnou lásku sebevraždou a jako stará konzerva si připadám já sama. Kromě toho, že mi vadí u tak malých dětí text o sebevraždě, což odsoudila spousta lidí, tak mi vadí i to, že by žák třetí nebo čtvrté třídy měl číst o podvádění mezi partnery.
Aby nedošlo k omylu, nepatřím mezi ty rodiče, kteří by se dětem pomalu až do puberty snažily namluvit, že je přinesl čáp. Ani mezi rodiče, kteří se snaží před dětmi zatajit co nejdéle všechny nástrahy života. Naopak si myslím, že jsem v těchto věcech poměrně otevřená a přímá. Děti zhruba vědí, jak miminka přicházejí na svět. Vědí i něco o tom, jak dochází ke zplození. Ostatně, mají mladší sestřenici a mladšího synovce, takže je vcelku logické, že něco vědět musí. A taky chovají králíky, díky nimž mohly vidět rozmnožování i porod v přímém přenesu. Taky vzhledem k okolnostem vědí něco o umírání, několikrát se účastnily pohřbu, viděly lidi ve velmi špatném zdravotním stavu v nemocnici, v LDN i v dalších zařízeních. Jsem zvyklá na to si s nimi o umírání běžně povídat, četli jsme společně i nějaké knížky pro děti, které se tomuto tématu věnují. Vcelku běžně doma zažívám okamžiky, kdy děti slyším, že si hrají na umírání, snaží se neúspěšně oživit panenky a nakonec je pohřbí. Ani bych si rozhodně netroufla říct, že jsme nějaká úžasná rodina, kde vše skvěle funguje. Ne, nejsme. Nežijeme v klidu, máme věčně nějaké starosti a problémy, což se na náladě u nás doma, bohužel, odráží.
Přesto mi přijde text o podvádění mezi partnery pro děti na prvním stupni naprosto nevhodný. V zásadě si myslím, že něco takového by vůbec nemělo patřit mezi znalosti takto malých dětí. Samozřejmě, že některé děti tohle znají, třeba proto, že mají rozvedené rodiče, přičemž v pozadí toho rozvodu byla právě nevěra. Ale jinak mi přijde, že v tomhle věku děti zatím sotva rozumí výjimečnosti partnerského vztahu, natož aby dokázaly porozumět tomu, co je to nevěra a co asi tak může prožívat podváděný. Neříkám, že by se o těchto věcech s dětmi na prvním stupni nemělo vůbec mluvit. Jen si myslím, že je to velmi citlivé a složité téma, které by bylo lepší probírat doma. A pokud už ve škole, tak v okamžiku, kdy je na to dostatek prostoru, ne během hodiny češtiny, kdy se má dítě soustředit na pravopis. Nějak si neumím představit, že běžné dítě porozumí tomu, o čem se v textu píše a ještě pochopí určitou nadsázku. Dokonce bych i řekla, že mnohým dětem unikne souvislost mezi puštěním plynu a sebevraždou.
A pokud jim ta souvislost unikne, vlastně na tom ani není nic špatného. Proč by měly mít děti v tomto věku přehled o tom, jakými všemi způsoby je možné spáchat sebevraždu?
Myslím si, že cvičení se prostě nepovedlo. Je to takový opačný extrém k té učebnici češtiny pro osmý ročník, kterou zmiňuji v úvodu. Zde se nabízí otázka, co je vlastně šílenější. A hlavně otázka toho, jak by měla vypadat procvičování, aby byla pro děti přitažlivá a zároveň adekvátní věku.
