Článek
Kdo by neznal verš:
„Šel zajíček kolem plotu, roztrhnul si novou botu. Liška mu ji zašívala, veverka se posmívala. Co ty se máš co posmívati, však já umím zašívati.“
Pěkná, nevinná říkanka, která ukazuje, že i když se někdo směje cizí smůle, vždycky se najde někdo, kdo pomůže.
Jenže existuje i jiná, mnohem drsnější varianta, kde se mluví o kudličkách a vyražených dušičkách. A pak se člověk dočte článek, že dětem čteme o násilí, a zpozorní.
Říkanka není jen text
Pravda je, že říkanky a pohádky nejsou samy o sobě „dobré“ nebo „zlé“. Jsou to příběhy – a příběhy odrážejí to, jak lidé dřív žili. Někdy drsně, někdy laskavě.
Klíčové je, co s nimi udělá rodič.
- Pokud dítěti drsný text přečte bez vysvětlení těsně před spaním, není divu, že v hlavě zůstane zmatek nebo strach.
- Pokud ale totéž využije jako podnět k rozhovoru – „Vidíš, tady se někdo posmívá, a tak se k sobě nechováme, protože posměch může bolet stejně jako rána“ – pak z říkanky vznikne lekce o lidském chování.
Násilí se rodí z maličkostí
Dětem často vysvětlujeme, že „násilí je špatné“. Ale už méně zdůrazňujeme, že násilí nemusí začínat fackou. Začíná posměchem, ponižováním, přehlížením. A když to nikdo nezastaví, může to dojít až ke skutečným ranám.
I v dětských verších je to vidět. Veverka se směje zajíčkovi – a liška ji usadí, že se posmívat není na místě. Je to malý, ale mocný příklad toho, jak konflikt nenechat vyrůst.
Rodič má v rukou volbu
Zda sáhneme po verzi „s kudlou“ nebo po té „s botou“, je na nás. Stejně jako kdy a jak ji dítěti přečteme.
- Před spaním raději sáhneme po něčem uklidňujícím a laskavém, co dá pocit bezpečí (třeba Pohádky z noční houpačky).
- Ve dne ale můžeme klidně použít i drsnější text – právě jako odrazový můstek k debatě.
Říkanky tak nejsou hrozbou, ale nástrojem. Nebezpečné nejsou ony, ale lhostejnost dospělých.
Závěr
Tradice nám zanechala verše veselé i kruté. Úkolem rodiče není všechny „zakázat“, ale vybírat, kdy a jak je použít. Protože právě v tom spočívá rozdíl mezi pouhým textem a výchovou.
