Rušit školy, nebo zlepšit ty „problematické“?

Dnešní článek je o Romech a o jejich údajné segregaci. To je samo o sobě ošemetné téma, a já v něm navíc půjdu proti oficiálnímu proudu. Předem proto chci říct, že účelem tohoto textu není se do někoho navážet nebo komukoli ubližovat. Jen mám na věc poměrně vyhraněný názor a ráda bych ho sdílela. Pokusím se být citlivá, ale možná se přesto někoho dotknu — hlavně proto, že budu věci zjednodušovat.

Znám Romy, kteří mají vysoké školy a jsou ve svém oboru úspěšní. Jako příklad mohu uvést pana Davida Beňáka, který by se mnou v mnohém pravděpodobně nesouhlasil. I tak si ale jeho názorů velmi vážím. Uvědomuji si tedy, že ne všech Romů se budou týkat výroky, které v textu uvádím.

Reaguji na článek „Problém, který nikdo nechce řešit: Pomohlo by rušení škol?“, který tvrdí, že segregace romských dětí je vážný problém. Jenže podle mě se na celou věc díváme úplně špatně — jako by o té „segregaci“ někdo rozhodl shora. Jako bychom měli za sebou stejnou historii jako Američané s černošskou populací.

Jenže my jsme nikdy Romům nezakazovali chodit do restaurací, sedět vepředu v autobusu ani navštěvovat stejné školy. A řekněme si to na rovinu: většině lidí by se spíš ulevilo, kdyby Romové měli o školu a vzdělávání větší zájem. Ten zájem tam bohužel často není — nebo není dostatečný.

Ale teď nejde o motivaci, nýbrž o tu „segregaci“. Podle mě totiž žádná skutečná segregace neexistuje. Nikdo nezřizuje školy „pro Romy“, aby se s nimi „neromské“ děti nemusely potkávat. Nikdo je záměrně nepřiřazuje do horších škol. To, že máme školy s vyšším podílem romských žáků, je spíš otázka bydlení než úmyslu.

Na vesnických školách jsou děti z vesnic, ve městských děti z měst. U hranic se Slovenskem chodí do školy slovenské děti, u hranic s Polskem polské. A nikomu to nevadí. Nikdo to neřeší. Princip je přitom stejný.

Jakmile se ale mluví o Romech, je z toho najednou obrovský problém. Přesněji řečeno — problém pro část lidí. Většinou pro tu skupinu, kterou se u nás zvyklo označovat jako „sluníčkáře“. To slovo nemám ráda, ale pro účely tohoto článku ho použiji, protože většina lidí si pod ním představit, koho mám na mysli. Neberu ho jako hanlivé, spíš jako označení určitého pohledu na svět.

A proč to těmto lidem vlastně vadí? Protože mají pocit, že my – „ti zlí bílí“ – Romy diskriminujeme a nechceme jim dopřát kvalitní vzdělání. Jenže realita je jiná. „Romské“ školy vznikají tam, kde je prostě více romských dětí.

Ano, část rodičů „neromských“ dětí dává své dítě jinam, mimo spádovou školu, pokud ta jejich spádová patří mezi „romskou“ školu.

Ale to není nutně rasismus. Často je to prostě strach. Strach z nekvalitní výuky, šikany nebo chaosu, který se s některými školami pojí.

Jakmile škola získá špatnou pověst, rodiče se jí začnou vyhýbat – a tím se situace dál zhoršuje. To není diskriminace, to je přirozená reakce. A mimochodem, i rodiče romských dětí mají stejnou možnost – zkusit dítě zapsat jinam.

Pokud je škola považována za nebezpečnou, plnou šikany a sociálních problémů, nemůžeme se rodičům divit, že chtějí své dítě chránit. Jenže kdyby se romské děti přerozdělovaly tak, že by se výrazně zvýšil jejich podíl i v jiných školách, rodiče by začali zase hledat cesty, jak své děti dostat jinam. A problém by se jen přesouval.

Neřešme, jestli je škola „romská“ nebo „neromská“. Řešme, jaké mají děti, které tam chodí, potřeby.

A hlavně se konečně přestaňme tvářit, že jsme si všichni rovni. Nejsme. A nikdy nebudeme. Některé děti mají přirozené vlohy, jiné ne. Některé mají zázemí, jiné vyrůstají v prostředí, které je spíš brzdí. A na tom není nic rasistického – to je prostě realita života.

Kdyby byl život jako statistika, měli bychom mít mezi Romy i „neromy“ procentuálně stejné zastoupení lidí se základním, středoškolským i vysokoškolským vzděláním. Ale realita tak nefunguje. Protože schopnosti, motivace, zázemí a prostředí se prostě liší.

Porovnáváme školy podle toho, kam z nich děti odcházejí. Z „dobrých“ škol jdou na gymply, z „romských“ na učňák. A my si řekneme: vidíte, to je důkaz, Romové jsou diskriminovaní, jejich školy jsou horší. Jenže to je naprostý nesmysl.

Kvalita školy by se neměla měřit podle cílové stanice, ale podle cesty. Podle toho, jak daleko se dítě posunulo. Pro někoho je úspěch maturita. Pro jiného to, že konečně zvládne číst. A oba úspěchy mají stejnou hodnotu, pokud k nim vedla poctivá práce.

Jenže my pořád chceme rovnost výsledků, ne rovnost podmínek. Tváříme se, že všechny děti mají stejný start a že kdo neuspěje, ten se prostě „málo snažil“ nebo chodil na špatnou školu.

Ale to je jen pohodlná lež, kterou si říkáme, abychom nemuseli přiznat, že systém nepočítá s realitou.

V USA se zjistilo, že děti z chudších rodin nezaostávají kvůli škole, ale kvůli tomu, co se děje mimo ni. Zatímco jejich vrstevníci trávili léto s knihami, na táborech nebo v kroužcích, ony během prázdnin ztrácely to, co se během roku naučily. Tomu se říká „summer learning loss“ – letní ztráta učení.

Sociologové Karl Alexander, Doris Entwisle a Linda Olson (Johns Hopkins University) sledovali tisíce dětí a v roce 2007 publikovali výsledky v American Sociological Review. Zjistili, že rozdíl mezi dětmi z bohatších a chudších rodin vzniká ne během školního roku, ale během prázdnin. Školy tedy nebyly problém – problém byl v tom, že děti mimo školu ztrácely strukturu a podněty.

Na základě toho vznikly programy, které dětem z chudších rodin přidaly školu i o prázdninách. A ono to fungovalo. Ty děti vlastně dostaly náhradu za to, co jim doma chybělo – strukturu, vedení, podnětné prostředí.

Zde tedy můžeme vidět, jak důležité je prostředí, ve kterém dítě vyrůstá. A že nejde jen o to, jak moc je škola dobrá nebo špatná, ale je zásadní, v jakém prostředí tráví děti čas mimo školu.

Lze tedy polemizovat o tom, zda za špatné výsledky dětí ze sociálně slabého prostředí může škola, nebo spíš rodinné zázemí a trávení volného času.

Integrace a inkluze se zkoušely dlouho. A pořád bez zásadních výsledků. Možná je čas přestat doufat, že se problémy vyřeší samy, když děti promícháme. A místo toho vytvořme školy, které budou pro děti ze sociálně slabšího prostředí skutečně dobré.

Přizvěme do nich sociální pedagogy, asistenty, psychology, pracovníky z terénu. Vytvořme prostředí, které těm dětem pomůže růst – i když vyrůstají jinde než ostatní.
Protože řešení není rušit školy. Řešení je zlepšit ty, které máme.

A hlavně, pracujme s celou rodinou i komunitou, protože jak píši výše, rodinné zázemí se ukázalo jako velmi ovlivňující to, jak úspěšné dítě při učení bude.

Alexander, K. L., Entwisle, D. R. a Olson, L. S. Lasting Consequences of the Summer Learning Gap. American Sociological Review, 2007, roč. 72, č. 2, s. 167–180. DOI 10.1177/000312240707200202.

Čech, F. Problém, který nikdo nechce řešit: Pomohlo by rušení škol? Seznam Zprávy [online]. 2024 [cit. 2025-11-03].
Dostupné z: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-problem-ktery-nikdo-nechce-resit-pomohlo-by-ruseni-skol-290337

#školství #romové #společnost #vzdělávání #inkluzedětívčesku #segregace #komentář