Článek
První, co se mi při čtení článku Pavly Čechové vybavilo, byla historka z vedlejší vesnice. Kdysi se tam z velkého města přistěhovala jedna rodina, která se rozhodla, že venkov = ráj ticha a klidu. No, nebyl. A už vůbec ne po jejich příjezdu.
Začalo to nevinně — stížností na ovce. Bečí prý moc nahlas. Zvlášť v době nedělního oběda. Nevím, co přesně čekali. Možná, že ovce půjdou na hodinu do „tichého režimu“ nebo že je chovatel naučí bečet jen na požádání. Každopádně tahle rodina měla na zvířecí výchovu vysoké nároky.
Brzy přišli na řadu kohouti, kteří — světe div se — kokrhají ráno. A často víckrát! To už bylo moc. Následovaly stížnosti na štěkající psy, mrouskající kočky, řehtající koně, cirkulárky, sekačky, auta, traktory i kombajny. Prostě na všechno, co se na vesnici hýbe nebo vydává zvuk.
Lidé z vesnice se tehdy bavili královsky. Já jako dítě taky — připadalo mi to absurdní, ale zábavně absurdní. Protože kdyby se tihle noví sousedé jen jednou prošli po vsi, přečetli si nástěnku a koukli, co se kdy v obci děje, pochopili by, že venkov není wellness zóna s výhledem na louku, kde ptáci zpívají jen mezi devátou a desátou.
Aby toho nebylo málo, začali si stěžovat i na vesnické akce. Letní parkety? Moc hlučné. Masopustní průvod s hudbou? Ruší. Dětský den, hasičské akce, Svatojánská slavnost, Máje? Strašný rachot. Jenže na menší vesnici je slyšet všechno — od dechovky až po sousedovu pilu. A tak to prostě je.
Na tomto příkladu můžete vidět, že i v minulosti bylo na vesnice hluku docela dost. Když se ohlédnu zpátky, mám pocit, že hluku bývalo dokonce více než dnes. Víc zvířat, víc starých rachotin, víc dřeva na řezání, víc hospod, kde se po půlnoci hulákalo cestou domů. Dneska je to spíš sterilní ticho — nová auta, tepelná čerpadla, tichá domácnost a děti, které si už venku tolik nehrají. Ale tehdy? Vesnice žila, funěla a občas i smrděla (zejména pokud lidé zatopili petkami nebo se vypouštěl "prasečák").
Takže ne, paní Čechová. Ten hluk tu není nový. Jen už ho dnes tolik lidí nevydrží. Dřív se to řešilo jednodušeji — buď se s ním člověk smířil, nebo si dal se sousedem na útěchu panáka (v horším případě facku). Ale určitě ne stížností na obecní úřad, hygienu nebo rozhořčeným příspěvkem na internetu. A když se tenkrát náhodou někdo takový přeci jen našel, vesnice se jeho počínáním bavila.
Praktické rady pro městské snílky, co chtějí klid
- Mají-li lidé v okolí zvířata, uslyšíte je.
- Mají-li lidé v okolí auto, používají ho.
- Chodí-li lidé v okolí do práce a mají auto, počítejte s tím, že mohou odjíždět velmi brzy ráno (kolem páté) a vracet se pozdě večer.
- Mají-li lidé kolem zahrady, sekají je.
- Mají-li lidé kolem velké zahrady, sekají je dlouho.
- Jsou-li v okolí obce pole, uslyšíte traktory, kombajny i jinou techniku. A to častěji, než byste řekli. A pozor, během žní kombajny jezdí celou noc.
- Je-li v obci kostel s hodinami, budou hodiny vyzvánět – ano, i v noci a ano, i nadále každou čtvrthodinu.
- Jezdí-li v okolí vlak, uslyšíte ho – a ano, nákladní vlaky jezdí často právě v noci a ano, skutečně jsou hlučnější než osobáky.
- Koná-li se v obci nějaká akce, uslyšíte ji… a ty v sousedních obcích samozřejmě také.
- Bydlíte-li na malé vesnici, vaším okolím je celá vesnice a ještě nějaký ten prostor kolem.
- Ano, kuny skutečně dokáží přehryzat v autě nějaký ten kabel, bez kterého vám to vaše auto nebude fungovat tak, jak by mělo. A ano, riziko výskytu kun na vesnici je skutečně vyšší než ve městě.
A pokud stále toužíte po tichu, pořiďte si dům v lese. Ale ani tam nemáte jistotu, že vás v noci neprobudí sova. A takoví jeleni v říji jsou prý také stojí za to.
