Článek
Důvodů, proč lidé odcházejí na venkov je celá řada. Někdo hledá více prostoru a bezpečí pro své děti, jiný očekává, že bude blíž přírodě a bude moci žít více ekologicky. Lidi ke stěhování motivuje i představa, že nebudou vystaveni stresu a spěchu či konečně uniknou anonymitě velkoměsta. Většina ale očekává především více klidu a ticha.
Náplavou navždy
Jenže stěhování na vesnici může přinést i zklamání. Mnoho českých vesnic má špatnou dopravní dostupnost do blízkých měst, proto si o ekologičtějším způsobu života mohou nechat jen zdát. Jinde není dostatek škol a školek a cestovat se musí i za lékařem. Pracovních příležitostí bývá pomálu a práce je často podstatně hůře placena než ve městech.
K tomu připočtěme, že odstěhovat se mimo město často znamená odstřihnout se od přátel, známých a příbuzných. Chybí kultura, kroužky pro děti, sportovní vyžití nebo třeba obyčejná kavárna. Když se přestěhujete na vesnici, lidé vás vnímají jako „náplavu“ a starousedlíci vás mezi sebe přijmou třeba až za několik let nebo vůbec. Často to vyžaduje přijmout místní pravidla a zvyky, které nemusí být hned snadno čitelné.
A v neposlední řadě často chybí i onen klid a ticho. Život na venkově se zkrátka změnil a mnoho věcí už dávno neplatí. Třeba takové sekání trávy nebo velký provoz automobilů dnes běžně patří k venkovskému koloritu. Pokud tedy očekáváte, že v době kolem nedělního obědu si budete moci vychutnat onu kýženou pohodu, možná budete překvapeni. Zvuk sekačky nebo cirkulárky vás o ni snadno připraví.
Kellner klid nenašel
V představě poklidného života na venkově se již v 90. letech minulého století zmýlila i rodina tragicky zesnulého Petra Kellnera. Jako místo, kde budou moci trávit pohodové víkendy, si zvolili obec Vrané nad Vltavou v okrese Praha-západ. Ta má dnes podle dat Českého statistického úřadu 2704 obyvatel, v 90. letech to mohlo být vzhledem k vývoji v posledních 20 let i o polovinu méně. Tehdy se tam nacházely především chatové osady.
Vrané nad Vltavou je navíc obklopeno krásnou přírodou. Nachází se v kopcovitém terénu na břehu řeky Vltavy. V současnosti má už i slušnou občanskou vybavenost. Naleznete tam praktického lékaře, státní i soukromou školku, základní školu, hospůdku, večerku nebo sportoviště T.J. Sokol. Za veterinářem, do cukrárny nebo na poštu ale budete muset cestovat do okolních obcí či měst. Vesnice je tedy vybavena podobně jako mnoho jiných obcí podobné velikosti.
Když se Kellner rozhodl nechat si na svém pozemku víkendovou vilku, předpokládal, že v ústraní najde příležitost k relaxu. „A myslel si, že ti chataři v okolí mu ten vytoužený klid umožní. Oni však byli právě o víkendu nejaktivnější - sekali trávu, opékali si buřty. A to ho obtěžovalo,“ popsal v rozhovoru pro Aktuálně.cz architekt Josef Pleskot. Ten tehdy Kellnerovi neokázalou, avšak na svou dobu atypickou vilu, spolu s kolegou Radkem Lampou navrhoval.
K tomu se přidaly další nevýhody. Dům měl pozemek, který byl zamýšlený spíše na dvě chaty než na vilu o rozloze 477 metrů čtverečných. „Nebyl tam plyn ani pořádná přípojka elektřiny. Vila se nikdy nemohla úplně rozběhnout tak, jak by si zasloužila,“ dodal Pleskot.
Podle architekta žil Kellner ve vile nakonec jen krátce. Před několika dny se tak vila, kterou nyní vlastní vdova Renáta Kellnerová, začala veřejně prodávat. Její stav je popsán jako před rekonstrukcí a vlastnice za ni požaduje 49,9 milionu korun.
Klid nebo lepší vybavenost?
V roce 2011 si tak Kellner nechal postavit v malé vesničce Podkozí na Berounsku. Šlo o luxusní rezidenci, kterou chrání vysoká břidlicová zeď a majitelé tam mají podstatně více soukromí. Vesnice tentokrát nepochybně poskytuje i více klidu a ticha, protože v ní v současnosti žije pouhých 73 obyvatel. I ona je však známá především jako chatařská osada, kam lidé přijíždějí především na víkend. Nestala se však útočištěm jen pro Kellnerovi, ale v jejím okolí má chatu mimo jiné i moderátorka Markéta Fialová, herečka Markéta Frösslová, bývalý senátor Jaroslav Eček, trenér a fotbalista Michal Bílek a jeho synovec fotbalista Jiří Bílek nebo herečka Lenka Burianová a mnoho dalších.
Dostatek soukromí a poklidu je mezi celebritami zkrátka žádanou komoditou a důležitější kvalitou než dobrá občanská vybavenost a dopravní dostupnost. Pro ostatní to ale může být značnou nevýhodou. Každý, kdo se stěhuje na venkov by měl zvážit i to, zda je ochoten dojíždět za prací nebo je připraven a ochoten „zapadnout“ do místní komunity.
O některých tématech nemluvíme
„Pochopili jsme, že když ze vsi nepocházíte, místní vás nikdy úplně nepřijmou. Jsou milí, ale cítíte, že nezapadáte,“ řekla nedávno Idnes.cz Mirka Vokounová, která se s manželem Matoušem před časem přestěhovala z Prahy na venkov v Podbrdí. Později například zjistili, že se od starousedlíků v lecčems liší a při běžných setkáních je lépe nevytahovat některá témata.„Covid, válka na Ukrajině a volby způsobily, že vztahy tady nejsou jako dřív. Nechci, aby to vyznělo špatně, ale mám pocit, že lidé na venkově se míň zajímají o celek, ale víc o to, aby se měli sami dobře. Není tady kulturní vyžití a je to znát. Možná kdybychom se taky zavřeli doma, mluvili jen o počasí a o sekání trávy, vzali by nás líp. Jenže my se snažíme pořád cestovat, vzdělávat. Kdo zažil větší možnosti, nechce se jich vzdávat,“ popisuje dále Mirka Vokounová.
Také zjistili, že na současném venkově nekvete komunitní život a neběhají tam hordy veselých dětí. „Malinko jsme si malovali, že to bude jako kdysi, když jsme na venkov jezdili jako děti my. Teď mám ale pocit, že každý sedí ve svém domě, na své zahradě. A když se zeptáte souseda, kam jede na dovolenou, řekne, kam bych jezdil, tady mám všechno,“ říká Matouš Vokoun. Nevyplatí se podle něj očekávat ani to, že potkáte zástupy lidí ochotných nezištně pomáhat a nežijí tam ani zástupy kutilů ochotných kdykoli vykonat jakoukoli manuální práci. „Sehnat kominíka na vyčištění spalinových cest je otázka na čtvrt roku a to musíte hodně prosit,“ dodává Vokoun.
Někdy jsou ale naopak překvapeni starousedlíci tím, co všechno městským lidem vadí. Třeba zvuky a pachy venkova. Jsou překvapeni, že je ráno probudí kohout, vyzvánějící kostelní zvony, pach hnoje, káchající kachny nebo přejezd zemědělské techniky. Jenže i to k venkovu stále patří.
Zkrátka: stěhování na vesnici nemusí být tak idylické, jak si představujeme nebo jak si to pamatujeme ze svého dětství. Občas to může být pořádná výzva. A někdy i důvod vzdát se svých iluzí a s vděčností se vrátit do víru velkoměsta.
Další zdroje:
„Náplavy versus venkovani. Aneb když se lidé z města přestěhují na vesnici“, Idnes.cz 6.5. 2023
