Článek
Ministr kultury Oto Klempíř nedávno dostal nelehký úkol. Připravit zákon, který změní financování médií veřejné služby. Učinil tak, ale kvůli neuvěřitelným čtyřem stovkám připomínek vláda jeho návrh nevyužije. Premiér nakonec oznámil, že si vláda vystačí se změnou současné legislativy.
Nevděčná role
Úloha motoristického ministra Klempíře tím ale nekončí. Je to on, kdo je vnímán jako hlavní obhájce změn ve financování veřejnoprávních médií a musí je před veřejností vysvětlovat. To není vděčná role, neboť mediální odborníci tento přechod kritizují a upozorňují, že český model je naopak vnímám jako dobrý příklad.
Argumentace Klempíře i celé vlády se tak často stáčí k dojemnému příběhu o chudých českých koncesionářích, kteří si kvůli vysokým poplatkům nemohou dovolit to či ono. Naštěstí přišla vláda Andreje Babiše, která je z „chudoby“ vytáhne tím, že je osvobodí od „vysokých“ poplatků. Ty za ně bude platit stát, který navíc dohlédne, zda je využívají správně.
Kde se v rozpočtu berou peníze?
Jenže i přesto (nebo právě proto) ministr čelí nepříjemným otázkám. Třeba ve chvíli, kdy se jej novináři zeptají, v čem vlastně spočívá ona změna, když vláda sice osvobodí lidi od koncesionářských poplatků, ale náklady na provoz veřejnoprávní televize a rozhlasu půjdou z daní. Ministr pak nabízí odpovědi, které působí až bizarně:
„Ono to z daní úplně nepůjde, protože my daně zvyšovat nebudeme,“ argumentuje Klepmpíř.
„Ale daně se teď už vybírají a bude se to platit z peněz, které jsou už teď ve státním rozpočtu vybrané z daní,“ oponuje novinář.
„Dobře, ale to neznamená, že to lidi budou platit z daní. Vždyť my žádnou speciální daň, která by recipročně vyvažovala ty koncesionářské poplatky, nebudeme zavádět,“ kontruje překvapivě ministr.
A na námitku, že vláda někde bude muset nalézt zhruba osm miliard na provoz veřejnoprávních médií, aby se daně nemusely zvyšovat, odpoví: „To máte pravdu, to vám na tomto místě neumím odpovědět.“
To je pozoruhodné vyjádření člena současného vládního kabinetu. Hovoří o jakémsi „rozpočtu“, ve kterém se peníze zřejmě ocitají samy od sebe, aniž by se o to běžní občané museli nějak přičinit. Alespoň výrok, že to „nepůjde z daní“ působí dojmem, že ministr vůbec netuší, jak se peníze do státního rozpočtu dostávají a jak se využívají.
Látka základní školy
Jenže v současnosti se už děti na druhém stupni základních škol seznamují s tím, jak vlastně státní rozpočet funguje. Skutečně ministr tvrdí něco, co je v rozporu s látkou základní školy? Je fakt, že na základní školu chodil v 70. letech minulého století, kdy vzdělávání vypadalo docela jinak, ale měl již dostatek času si ekonomické základy doplnit. Jeho výroky, pokud by je myslel skutečně vážně, by prozrazovaly finanční negramotnost. A bez té se neobejdete ani v rezortu kultury.
Pojďme si to ukázat na částce osmi miliard. Jde o prostředky, které je nutné v rámci státního rozpočtu alokovat a rozhodnout, na úkor jakých jiných výdajových priorit budou použity. To má samozřejmě své důsledky - buď sníží financování některých veřejných služeb, nebo prohloubí deficit.
Pokud budou tyto prostředky využity na financování médií, projeví se to v tom, že jinde bude k dispozici méně - například ve školství nebo v infrastruktuře.
Finanční negramotnost to není
Nadmíru banální vysvětlení, které ale ministr kultury nepochybně nepotřebuje. Nevěřím tomu, že je finančně, ekonomicky nebo občansky negramotný. Mnohem pravděpodobnější je, že potřebuje situaci, kdy se veřejnoprávní média dostávají pod tlak státu, vysvětlit tak, aby vládní voliči byli spokojeni. A k tomu je třeba nejen zrušit neoblíbený poplatek, ale také celou situaci dobře rámovat.
A pak onen vzkaz k vlastním voličům zní takto: Nezvyšujeme daně, naopak všechny domácnosti zbavujeme finanční zátěže ve výši 205 korun měsíčně. O další provoz se postaráme my a od vás na to nebude žádat ani korunu. No, kdo by na tak lákavý slib neslyšel?!
Odvažuji se tvrdit, že podobné tvrzení by ještě před několika lety nebylo možné. Na ministra i vládu by se snesla kritika, která by podobné vysvětlení „roznesla na kopytech“. Jenže v době, kdy se politici obracejí na voliče přímo přes sociální sítě a nemusí čelit konfrontaci, protiargumentům nebo výzvám k zodpovědnosti a skuteční novináři jsou označováni za součást „deep state“, mohou tvrdit prakticky cokoliv. I věci, které popírají základy logiky.
