„Zaslouží si to.“ I takhle Češi reagovali na nemoc Jany Maláčové

O politiku se moc nezajímám, takže si už nepamatuji konkrétní návrhy nebo myšlenky, kterými mě Jana Maláčová jako ministryně štvala. Jen vím, že jsem s ní často nesouhlasila a že mě poněkud iritovala. Byla pro mě představitelkou politického stylu, který mi byl cizí. Ale i přesto, že bychom si asi nikdy nekáply do noty, když jsem si přečetla některé komentáře pod články o jejím onkologickém onemocnění, udělalo se mi špatně. Psychicky i fyzicky.

Nebylo to ani tak ze soucitu k političce, kterou jsem nikdy nevolila – i když ten soucit k ní cítím. Bylo to z děsu. Děsu z toho, kam až někteří lidé dokážou zajít, když cítí šanci si kopnout.

„To jí Pánbůh potrestal za to, že se paktovala s komunistama.“ (Novinky.cz)
„Žere jí to mozek.“ (Seznam Zprávy)
„Už si nahrabala, tak zdrhá.“ (Seznam Zprávy)
„I ten bůh chce, aby se na to vy..kašlala.“ (Novinky.cz)

Tohle nejsou politické názory. Tohle je hnus.

Onkologická diagnóza není programová chyba. Někdy je výsledkem genetických predispozic, někdy náhody, někdy vlivů, které nemáme pod kontrolou. Ale rozhodně to není daň za politický názor, trest od karmy ani boží ortel.

A ano, mluvím i z vlastní zkušenosti. Před několika lety jsem čekala na výsledky biopsie. Opakovaně, protože se vyšetření nějak nedařilo. Měla jsem nádory na štítné žláze – naštěstí benigní. Ale vím, jaké to je být dlouho v nejistotě. Znám tu zvláštní, dusivou kombinaci strachu a odevzdanosti. Znám ty myšlenky: „Co když to nedám? Co děti? Co s nimi bude?“

Tohle opravdu nikdy nikomu nepřeji. Ani politikovi, který mě štval. Ani tomu, kdo nerozumí své agendě. Ani člověku, který hlasoval jinak než já.

Pořád se mluví o tom, jak důležité jsou svobodné diskuse. Jak každý má mít právo na svůj názor. Ale kde je ta hranice, kdy už nejde o názor, ale o útok? Kdy už to není diskuse, ale ventil frustrace na nemocném člověku?

Diskuse pod články o těžkých osobních tématech – nemoc, úrazy, ztráty – často nejsou prostorem pro sdílení. Jsou kanálem, kde se bez dozoru ventiluje to nejhorší, co v lidech bývá. Bez empatie. Beze studu.

Nechci, aby se komentáře mazaly. Nechci digitální mravní policii. Ale přeju si, abychom jako společnost dali najevo, že tohle není v pořádku.

Až zase příště uvidíme podobný komentář, můžeme udělat aspoň něco:
Napsat pod to třeba „tohle je přes čáru“, „tohle je hnus“, „styďte se“.
Nebo aspoň mlčet – a nepřidávat se.

Možná tenhle článek nečte Jana Maláčová. Ale možná ho čte někdo, kdo právě sedí v čekárně a čeká na výsledky vyšetření. A ten člověk si zaslouží vědět, že mezi námi je pořád i trocha lidskosti. Že ne všichni jsme cynické hyeny.

Prosím, buďme lidští. Nemusíme s někým souhlasit. Můžeme mít odlišné politické názory.
Ale když někdo vážně onemocní – buďme k němu slušní. A když už nemáme sílu říct nic pěkného – tak aspoň mlčme.