Článek
Vzpomínám na rok 1999, to bylo taky v srpnu, právě mi bylo jednadvacet. Dělala jsem tenkrát ve fabrice na výrobu autosoučástek. Mělo být zatmění Slunce a každý z odpolední směny si chtěl vzít dovolenou. Šéf řekl, že každému ji dát nemůže, maximálně třem lidem. Podle pracovních výsledků. No, dostala jsem na ten den dovolenou, byla jsem skvělá údernice-robot u stroje. Pozorovali jsme tenkrát to zatmění z balkónu hospody u Černého koně s mým tehdejším přítelem. A pak, po tom legendárním zatmění, se mi začali dít ty divné věci v hlavě, zdát prapodivné sny a já věděla, že se asi něco děje.
Dostala jsem se pod vliv Slunce a začala o něm přemýšlet jako o Bohu. Co když Slunce je Bůh? Je to životodárná hvězda pro tuhle naši planetu. Bez něj by nebylo vůbec nic. Mnohé kultury od dávnověku uctívaly bohy Slunce i Slunko samotné. I já jsem v dětství četla Lovce mamutů od E. Štorcha. Už lidi v pravěku se k němu obraceli v modlitbách:
„Slunce mé! Ty mi dáváš teplo! Hřeješ údy mé! Přijď zítra zas! Ožij mne! Sviť nám na bohatý lov! Slunce naše!“
Velice mne a mou víru ovlivnily knížky, co jsem četla od dětství, přečetla jsem toho dost. A tak miluji Slunce jako Boha, ačkoli dnes, když mi táhne na padesát, už vím, že není jen jeden bůh. Křesťané jsou vesměs velice pomýlení, udělali hrubou chybu tenkrát ti Ježíšovi apoštolové, že zamlčeli a umlčeli tu jednu holku Apoštolku. Svět by dnes vypadal úplně jinak. Byl by zde ráj na Zemi. Pestrá a barevná zahrada EDEN, tak jako tomu bylo, když ještě lidí bylo málo. Toho lze tady docílit jedině životem v matriarchálním společenství. Místo toho se řítíme rovnýma nohama rovnou do pekel horoucích. Doslova. Protože bohyním i bohům žel nám vládnou chlapi.
Milý deníčku, něco mne trochu znervózňuje, tak si to radši napíšu. Pro budoucnost. Trochu mě pobolívá hlava. Což je normální v těchto vedrech. Ale nahmatala jsem si nějaké anomálie na lebce, nebudu psát podrobnosti… Myslím, že mám něco s hlavou, něco fyzicky je tam jinak. Příští týden mám jít k paní doktorce, na kontrolu cukrů a tlaku, tak jí o tom řeknu. Možná mám nádor, možná umřu už moc brzo. Již jsem zde psala několikrát, že až bude nejhůř s naší planetou, mám být odvolána. Možná to všechno tak má být.
Takže dvacet sedm lét to je od toho zatmění. A já jsem v cíli. Vlastně, ještě toho koně bychom s miláčkem chtěli, abychom se mohli vzít, mít veselku. To by byl krásný happyend. A žijeme a žili bychom tu šťastně, dokud nás smrt nerozdělí. Všechno, co se mi stalo, mi dává obrovský a hluboký smysl. Já vím, že jsem to já. Malá napravená holka apoštolka. A klidně vám všem ukážu novodobého Ježíše, co se taky ještě furt snaží zachránit naši planetu před tou naší lidskou hloupostí, nevědomostí a bezohledností… Trpělivě, klidně, s pokorou, vysvětluje, ukazuje, koná. Není úplně neznámý, občas mluví i v médiích, ale fakt nikoho jiného to nenapadne, že zrovna on vede družinu spasitelek a spasitelů, našich nezištných, inteligentních a houževnatých a statečných ochránců přírody. Protože skrz ochranu přírody a životního prostředí vede jediná cesta. Jak tady přežít po další generace.
Loučím se pro dnešek, mějte krásné léto a šetřete vodu…
