Článek
Vždycky v minulosti jsem se soustředila na zem. Jako na to, co mám pod nohama pevného. Ten vesmír a hvězdičky mne vůbec nelákaly. Občas jsem se dívala na souhvězdí. Vymýšlela jsem si svoje názvy, co mi to připomínalo. Ale jinak mě to nikdy moc nebralo. Jsem ráda tady na Zemi. Vnímala jsem okolí a všímala si i toho, co normální člověk nevidí. Pak mi bylo v jednom snu řečeno, bylo to krátce po tátově smrti, že abych se mohla podívat dál do Vesmíru, musím si nejdřív uklidit tuhle naši planetu Zemi. A tak jsem uklízela a uklízela odpadky z přírody a podél lidských cest.. Dělám to pořád, ale vidím v tom jistou marnost. Ani po třiceti letech moc odpadu vyhozených z aut neubývá. Nyní parta Američanů letí k Měsíci. Už zase ho chtějí kolonizovat. Vždyť nemáme uklizeno, tak kam se derou! Snad to Nejvyšší mocnost nedovolí.
Válka v Íránu pokračuje, Rusko na Ukrajině taktéž… je to dost děsivé, kam až může válčení a destrukce dojít. V brzké době. No tak tady u nás zatím utahujeme opasky, ale tam, kde již zasahují vojska, lidé přicházejí o domov, život, všechno. A my zatím jenom brbláme, že je nafta za padesát.
Americký prezident říkal, že mu nikdy nešlo o změnu režimu v Íránu. Říká každou chvíli něco jiného. Je naprosto šílený.
Slyšela jsem jednu mladou Íránku pípnout, že by chtěla práva a všichni kluci se jí vysmáli, prej na co ty bys chtěla práva?!! Pak už v médiích nic o ženách a změnách režimu nevídám. Jenom bomby, rakety, miny… a drahota. V Asii prý už lidé panikaří, z nedostatku ropy, paliv. Tak by se asi mělo začít více recyklovat, se všude válí plastů… A zpomalit, celkově, nejen auta. Utlumit se.
Jakoby někdo mocný tam nahoře chtěl zatáhnout za brzdu. Ale tak, abychom uvěřili, že si to děláme sami. Že teď má svět skoro o pětinu méně té proklaté suroviny a už z toho někteří blázní. Prý my Evropané to pocítíme naplno až za půl roku. To je přece hromada času se na tu krizi připravit.
Včera jsem byla na kole na nákupu a poprvé jsem si všimla, že jezdilo méně aut. Možná kvůli svátku, ale bylo to fajn. Cítila jsem se bezpečněji, jako cyklistka.
Byl Velký pátek, ukřižování Ježíše. Jsou Velikonoce. Jsem pohanka, tak si ty svátky jara trochu přizpůsobuju po svém. Včera jsem držela půst, hladovku. Ale jen do doby, než přijede miláček z práce. Peču maso z divočáka, dostali jsme od známého myslivce. Prý jsou přemnožení a páchají škody. Provedla jsem nezbytné rituály a poděkovala prasátku za maso. Ostatně jako vždycky, když připravuji jakékoli maso. Pomodlím se třeba k dušičkám těch usmrcených zvířátek, popřeji vysvobození ze začarovaného kruhu (nebo spíš osmičky ležaté) a poděkuji za masíčko. Vegetariánka jsem byla asi dva roky v mládí. Vážila jsem 56 kilo a neměla jsem žádnou sílu ani energii. Teď se na to, jako všežravec a chovatelka hospodářských zvířat, dívám jinak.
Četla jsem článek tady na Medium o panické hrůze ze smrti. Jsem docela ráda, že to tak nemám, jako ten autor. Taky jsem se strašně bála umřít, než jsem našla můj smysl života. A také od té doby, co mívám mimotělní zážitky, mne strach ze smrti opustil. Vím, že brzo umřu. To my všichni… Tak do té doby budeme budovat něco trvalého, co nás přežije. Sázet stromy, uklízet planetu, věšet ptačí budky nebo kopat tůně pro naše spolubydlící obojživelníky. Mám toho hodně, co chci ještě stihnout. Naštěstí jsem vždycky žila skromně, tak to nynější utahování opasků výrazně nepociťuju. Zatím jsem si nevšimla, že se blíží krize. Připravuji se dlouho. Jenom ty nové botky za tři tisíce musejí ještě chvíli počkat.
