Článek
Kdysi v mládí jsem v létě působila na kozím vršku u Libáně v Českém ráji. Měl tam kozí farmu jeden místní podivín, taky občanský aktivista, který zrovna kandidoval do parlamentu za Zelené. Bylo nás tam víc, co jsme mu pomáhali s kampaní a chodem farmy. Byla to velice tvrdá škola, vysoká pastevecko-politická. Tam jsem se začala učit tomuto řemeslu. Víte, není nic jednoduchého se domluvit s třicetihlavým stádem, aby se páslo tam, kde je to potřeba. Nebo aby nelezly do sousedova pole… no a ta politika! Byla to jízda, tenkrát v roce 2006…
Je to umění a velká odměna, když vás ta zvířata přijmou, jako že jste jejich součástí. Jsou pro mě takoví přírodní léčitelé a učitelé. Naučila jsem se od nich mnohému. Speciálně u koz musím zmínit opravdu svatou trpělivost. Koza fakt není zvíře pro každého.
Moji první kozenku Mášenku jsem si pořídila, když mi bylo asi 22 lét. To Donar, můj bůh, je jejich patronem. Sám kdysi podle Eddy putoval po světě s párem kozlů. Stála jsem opřená o ten můj doubek, dívala se na náš zchátralý dům, neoplocenou zahradu a já blázen si k sobě pořídím takové bláznivé zvíře. Co ta mi tady toho zničila, potvora, jízdní kolo, knížky, vykládací karty některé sežrala… A matce zahrádku!! A já ji tak milovala.
Tuhle kozičku mi ukradl jeden bezdomovec, kterého jsem naivně pohostila u sebe doma. Měla jsem v té době více neřestí a dopouštěla jsem se i hříchů. Tak jsem chtěla udělat dobrý skutek. Dostala jsem jednu z prvních lekcí a zároveň indicie. Neznala jsem karmu, ani nebe ani peklo. Ti lumpové pak nebohou Mášenku v lese snědli. Strašně moc jsem tenkrát plakala, až mne píchalo u srdce. Vzápětí jsem si však pořídila Mášenku druhou. A zahájila jsem celibát a omezila alkohol. A vydala první knížku. Pravá láska v nedohlednu a já nechtěla dítě s kdekým. Máša, moji psi a slepice mi byly velkou oporou v začátcích mojí krkolomné cesty. Kterou jsem jinak musela absolvovat převážně sama. Opravdu, zvíře vás nikdy nemůže zradit, záměrně ublížit.
Teď mám stádečko osmi koz a žijeme si tu pěkně v symbióze. Hodně jsem se od těch zvířat naučila a leccos zajímavého vypozorovala. Víte, že komunikují telepaticky? Jednou jsem je sledovala, jak se pasou, kůzlata skotačila opodál. Pak Máša zvedla hlavu a zadívala se na své děti, bez mečení, jen se na ně zadívala. Kůzlata zpozorněla, přestala si hrát a najednou se rozběhla k mámě. Tedy k jejímu vemínku. Tak jsem už tenkrát uvěřila v telepatickou komunikaci mezi zvířaty.
Tak výsledky z ultrazvuku, jak jsem byla před týdnem, nejsou tak hrozivý, jenom jsem si musela koupit léky za 800, dvě tabletky na noc a v červenci na kontrolu. Strašný, jak se tady chci udržet skoro za každou cenu, jakoby už jiný život nebyl. Chodím na všechny doporučované prevence, od zubního přes mamograf po kolonoskopii. Stejně jednou umřu na kouření. Kuřáci umírají předčasně. Na plicním jsem ještě nebyla.
Jinak je u nás všechno jakžtakž v klidu, konečně trochu prší, asi se začalo modlit za déšť více lidí, tak to je prima. Už se stmívá, dopila jsem bylinkový čaj.
„Apoštolko II., až se budeš za tři sta let znovu tady hledat, vykašli se na ty neřesti včas.“ To mi někdo řekl ve snu. A ještě něco:
„Slunce si vybírá spoustu lidí, se kterými zkouší navázat komunikaci, málokdo však projde přes síto psychiatrie.“ A prý jsem prošla. Ale jsou to jenom zajímavé sny, co se mi zdají. Dobrou noc, mějte se fajn.
