Česko versus Nizozemsko a jeden sen

Od chvíle, kdy jsem poprvé navštívil Amsterdam, jsem si toto místo strašně moc oblíbil. Vlastně se dá říci, že jsem si to město zamiloval. Překrásná architektura, skvělá atmosféra, spousta zeleně, cyklostezek, sýrů, muzeí, tulipánů, duhových vlajek, coffeeshopů, hnědých kaváren, grachtů, prostě něco v Evropě naprosto unikátního. Člověk by se mohl kochat celé dny.

Návrat zpátky do Česka byl jak náraz do zdi, až z toho člověk chytl depresi. Nemám nyní na mysli tu situaci, kdy jsem po východu z letiště šlápl do psí hromádky a ztratil svůj iPad. Především jsem si uvědomil, co všechno mi v Česku chybí nebo je špatně.

Česko má pověst poměrně liberální země, jenže oproti Nizozemsku je ve spoustě věcí pozadu. Pikantní je i to, že i přes liberální naladění si občané volí spíše konzervativní strany, které se modernizace a změn často štítí jak upír česneku. Pak to dopadá tak, že zatímco Nizozemí bylo v roce 2001 první zemí na světě, která schválila sňatky homosexuálů [1], v Česku došlo v roce 2006 o pouhé uzákonění registrovaného partnerství [2], což je jen slabý odvar, který rozhodně nenabízí stejná práva jako manželství [3], byť si to spousta lidí myslí. Nyní se píše rok 2023 a i když návrh zákona umožňující stejnopohlavním párům uzavírat manželství prošel do prvního čtení, současně prošel i šílený návrh na uzákonění manželství jako svazku muže a ženy jako v Rusku [4], čímž by se akorát zbytečně zaplevelila Ústava a přijetí sňatků stejnopohlavních párů by se tím oddálilo o pár let, navíc by pro jeho prohlasování byla nutná ústavní většina minimálně 120 hlasů.

K tomu se ještě objevili přespříliš kreativní poslanci snažící se znovu vymyslet kolo, kteří přišli s návrhem, aby se sňatek dvou osob stejného pohlaví nejmenoval manželství, ale nějak jinak, což vyznívá v tom ohledu, jako kdyby jejich sňatek neměl být roven, ale měl být nějakým způsobem méněcenný. Ve všech zemích, kde jsou uzákoněny sňatky leseb a gayů, se to nazývá manželství, ale Česko je unikát, tady by to někteří chtěli nazvat jinak. Pozitivní alespoň je, že se debata posunula a málokdo si dovolí vyjadřovat extrémně homofobní postoje. Akorát je poněkud neupřímné, když odpůrci používají zástupné důvody místo toho, aby přiznali, že jim homosexuálové vadí nebo že je považují za méněcenné. Dokonce ani členové KDU-ČSL se neodvažují prezentovat na veřejnosti názor, že homosexualita se dá léčit, byť jej někteří zastávají, jak mi potvrdil jeden bývalý člen této strany.

Co se týče dopravy, zde jsou také diametrální rozdíly, které bijí do očí. Zatímco Česko je autoland, kde se vlastnictví auta považuje za samozřejmost a v některých odlehlejších oblastech je to dokonce nezbytnost, v Nizozemí jsou všude oddělené cyklostezky a na kole jezdí nejen do práce kdekdo, dokonce i premiér. Používají se ve značném množství i cargo-kola na převoz nákupů či rozměrnějších věcí, takže ve velké míře dokáží zastoupit nebo i nahradit auta. V Česku je cyklistika dost nebezpečný sport a kolo nenáviděný dopravní prostředek, podle toho také vypadají cyklostezky, které často nenavazují a cyklista musí často sesedat z kola, případně jet po silnici vedle aut, přičemž řidiči cyklisty považují převážně za škodnou ve svém revíru. Tady má Nizozemsko výhodu už jen v tom terénu, že je to rovinatá krajina, takže jízda na kole není namáhavá a nikdo nemusí šlapat do kopce.

Ale aby nedošlo k omylu, z historických fotek si můžete všimnout, že Nizozemí nebylo vždy cyklistickým rájem. Dříve tam také byly široké silnice pro auta. Sice se u nás v poslední době čím dál tím víc cyklostezky budují, nedá se očekávat, že bychom se v dohledné době Nizozemsku v tomto ohledu vůbec přiblížili, ale za to může ta hornatá krajina, kterou může překonat jen větší rozmach elektrokol. Co se týče aut, snad nikde jinde v Evropě nenaleznete tolik zastánců spalovacích motorů než v Česku. To naprosto zaspalo také v budování vysokorychlostních tratí. Píše se rok 2023 a nemáme ani kilometr vysokorychlostní tratě. Nizozemsko rozhodně není žádná extratřída, předehnaly jej jiné země, ale alespoň z belgických Antwerp přes Rotterdam vede trať s rychlostí 300 km/h do Amsterdamu. U nás jsme se vysmáli Pendolinu, které se k nám dostalo s křížkem po funuse a jeho věčné problémy zřejmě spoustu lidí přesvědčily, že nejlepší jsou tradiční staré vlaky s vagony typu pojízdná popelnice s úžasnými koženkovými sedačkami a toaletou, která se vypouští na pražce. Naštěstí alespoň konkurence na dráze přinesla lepší komfort, ale rychlovlaky jsou v Česku bohužel hudbou vzdálené budoucnosti.

Nizozemsko je také průkopník v oblasti konopí. První kavárna, kde vám kromě kávy prodají také konopí nebo hašiš - takzvaný coffeeshop, byl otevřen již v roce 1967 [5]. Nizozemsko uplatňuje politiku tolerance, kdy je tolerován prodej menšího množství konopí v coffeeshopech a jsou s tím dobré zkušenosti, přestože to má své mouchy, ale řeší se to. I když tomu někteří nebudou chtít věřit, v Česku je vyšší spotřeba konopí než v Nizozemsku [6], akorát jsou uživatelé odkázáni na černý trh bez jakékoliv kontroly. U nás se připravuje určitá forma legalizace konopí, která se bude od toho nizozemského dost lišit. On je ten nizozemský „model“ totiž dost unikátní a nepřenositelný. Dovedete si představit, že naše policie zavírá oči před prodejem menšího množství konopí, ačkoli zákon hovoří jinak? V Česku je zatím především shoda na povolení samopěstování v menším množství, v návrhu zákona by však měly být i konopné kluby po vzoru Španělska a také komerční prodej. Otázka však je, zda a v jaké podobě ten návrh nakonec projde, protože bohužel ani samotná vládní koalice v tom není jednotná a hlasy z opozice jsou dost nejisté.

Lidská práva a soudnictví, to je v Česku obrovská bolest, i když to tak zvenku nemusí vypadat. Neustále se donkichotsky bojuje se zneužíváním sociálních dávek, protože to přináší body, zatímco zde bují mnohem zásadnější problémy. Množství lidí v exekucích je alarmující a ohavný je ten byznys, který se kolem toho vytvořil. Všelijací podvodníci, lichváři a nebankovní společnosti, které klidně půjčí někomu, u koho si mohou být jistí, že to nebude schopný splácet, protože z něj vytřískají následně mnohem víc. Hrozné jsou i dlouho vleklé soudy a nad některými tresty zůstává rozum stát. Za znásilnění odejde pachatel často s podmínkou a dokonce i v případě, kdy znásilní více dětí. K tomu všemu je nahlášeno jen minimum případů, protože u policie je častým standardem znevažování a stigmatizace oběti a bohužel nejen u policie.

Spousta lidí vyjadřuje názor, že si za to oběť mohla sama, protože se opila, případně se příliš vyzývavě oblékla, jako kdyby tyhle okolnosti měly ospravedlňovat konání pachatele. Dost lidí vnímá znásilnění jen jako špatný sex, aniž by si byli ochotni připustit, že oběť z toho má trauma do konce života. Důchodce si vypěstuje pár kytek na mastičku a dostane pětiletý trest, přestože svým činem nikomu nezpůsobil žádnou škodu. Když se řekne feminismus nebo rovnoprávnost, ve spoustě lidí to vyvolá akorát vlnu hněvu, takže i politici kolem tohoto tématu našlapují po špičkách. Překvapí vůbec někoho, že se naše vláda rozhodla zařadit v rámci daňového balíčku menstruační potřeby do zvýšené sazby daně?

Dost smutné je české prvenství v pití alkoholu a jeho všeobecná přijatelnost. Hospody, pivnice a všelijaké nálevny jsou na každém rohu, v každém supermarketu je obrovský regál s chlastem, k bontonu patří dítěti často před dosažením věku 15 let nabídnout na oslavě ochutnávku alkoholu. Jakmile někdo ve společnosti řekne, že nepije, hned se na něj všichni začnou dívat skrz prsty a přemlouvat ho, ať alespoň pro tentokrát udělá výjimku. Na abstinenty se kouká s posměškem a s (ne)vyřčenými domněnkami, že takový člověk to pití zřejmě přeháněl, že kvůli tomu nejspíš skončil v léčebně.

Co se týče léčby alkoholismu, rozhodně máme co dohánět a téma závislostí a duševního zdraví by si zasloužilo obrovskou destigmatizaci. Už jen to, že je běžné stigmatizovat osoby, které se rozhodnou se svojí závislostí něco dělat, je příšerné a to, že jsou léčebny běžně nazývány blázinci a lidi, kteří absolvovali léčbu, často považováni za méněcenné, to je velmi ostudné a ničemu to neprospívá. Nulová spotřební daň na tiché víno je dalším příznakem normalizace pití a bagatelizace jeho negativních následků, přičemž ze strany zastánců padaly šílené a absurdní argumenty, že víno není alkoholický nápoj, ale zemědělský produkt. Antidepresiva u nás bere každý druhý, ale člověk jejich braní nemůže přiznat, aby na něj ostatní nepohlíželi jako na magora nebo slabocha, což je také špatně.

Velmi nelichotivé je i to, že Česko je takovou popelnicí Evropy, co se týče kvality potravin. Prodávají se zde potraviny, které jsou kvalitativně horší než ve většině Evropy, často jsou dokonce i dražší. Stejná značka, horší kvalita. Nejedná se však jen o výrobky z dovozu, ale i o ty tuzemské. Člověk aby si četl složení výrobků na etiketách, akorát to má tu nevýhodu, že by pak mohl z obchodu odejít s prázdnou. Svojí nekvalitou jsou negativně proslulé obzvláště některé značky, jenže ke vší smůle pro spotřebitele, těchto výrobků mají tuzemské obchody obvykle plné regály a někdy se dokonce výrobce za svůj produkt zřejmě stydí, takže na obalu ani není uveden.

Musím říct, že je dost osvěžující, když jdete nakoupit někde v zahraničí a přitom se nemusíte zdržovat čtením obalů, případně vyhýbání se nekvalitním značkám, navíc vám snad s výjimkou Německa (pekárna Lieken) nehrozí, že byste koupili výrobek pocházející z Agrofertu. Navíc je i ten sortiment v obchodech pestřejší. Smutné je, že v Česku je spousta zákazníků, kteří preferují nízkou cenu před kvalitou a obchody jim vycházejí vstříc. K vyřešení problému s nekvalitními potravinami by zcela jistě pomohlo, kdyby zákazníci ten odpad nechali shnít v regálech, to se však bohužel neděje. Přitom zde bylo několik supermarketů, které se specializovaly na kvalitnější (a dražší) výrobky, jenže bohužel jim tu pšenka příliš nekvetla a musely zavřít krám. Kdo chce kvalitu, tak má u nás k dispozici alespoň farmářské obchody a farmářské trhy, překvapivě se tu zatím dokážou uživit.

Nizozemsko je jedním ze zakládajících členů Evropské unie a také vstoupilo již 1. ledna 1999 mezi prvními do eurozóny (země platící eurem). Česko se stalo členem EU 1. května 2004 a platí se zde pořád českou korunou, pro většinu obyvatel je dokonce koruna něco jako modla. Zatímco i Chorvatsko, které vstoupilo do EU později, již stihlo letos euro zavést a náš chudší soused Slovensko přijal euro již v roce 2009 a jsou tam s ním spokojeni, u nás dokonce i přípravy na přijetí jednotné měny zamrzly. Současná vláda se přihlásila ve svém programovém prohlášení k plnění maastrichtských kritérií, které jsou nezbytné pro budoucí přijetí eura, jenže tím to prozatím skončilo. Zřejmě to bylo maximum toho, co je euroskeptická ODS ochotna akceptovat.

Aktuálně není obsazena funkce koordinátora pro přijetí eura, vstup do ERM II (navázání koruny na kurz eura) také má daleko k realizaci, stejně tak není ani stanoven termín přijetí eura. Především je ale nejsilnější vládní stranou ODS, která přijetí eura vždy blokovala. Současná opozice také není k přijetí eura nakloněna. Největší optimisté z proevropské TOP 09 mluví o přijetí eura k datu 2030. V té době už nemusí existovat ani TOP 09, ale jsou zde ještě 3 parlamentní strany, které přijetí eura podporují. Jejich volební preference ale příliš nenasvědčují tomu, že by v budoucnu některá z těchto stran byla tou hlavní vládní stranou, která bude určovat směr. Hlavně ale většina občanů přijetí eura odmítá, jen množství odpůrců se rok od roku snižuje.

Celkově mi připadá, že se Česko začíná stávat skanzenem a místem, kterému jednoduše řečeno ujel vlak. Navíc to ještě vypadá, že většinová společnost je s tím tak nějak smířena nebo spokojena. Spousta lidí chce žít v minulosti a jakékoliv změny odmítá, dokonce i takové, které jsou k lepšímu. Slovo reforma se už politici bojí vyslovit, protože se z toho stal naprostý strašák. Vzpomeňte si, jakou nevoli vzbudilo rušení některých poboček pošt a jaké ohromné množství lidí si chodí vyzvedávat na poštu důchod v hotovosti, přestože dnes máme bankovní účty s platebními kartami bez poplatků a kartou se dá zaplatit téměř všude. Vždyť dodnes spousta lidí ještě „spoří“ na vkladních knížkách, přestože je tam nulový úrok, ale říká tomu spoření. Raději nechci předvídat reakci držitelů vkladních knížek, jakmile se banky odhodlají tento zastaralý produkt přestat nabízet. Podobných příkladů by se našlo spousta. Někteří také považují digitalizaci za zbytečnost a vyhozené peníze, protože nejlepší je přeci chodit po úřadech a neustále vyplňovat nějaké papírové formuláře.

Obávám se, že za nějakých deset let se můžeme dočkat toho, že Česko s Dánskem (které si vyjednalo výjimku z přijetí eura, ale je v ERM 2) budou poslední dvě země EU, které mají vlastní měnu. Česko a Slovensko budou jediné země v EU, které mají v Ústavě zakotvené manželství jako svazek muže a ženy. Zatímco ostatní země EU budou mít nějakou formou zlegalizováno konopí a budou z toho mít obrovské daňové příjmy, v Česku bude povolené pouze pěstování omezeného množství pro vlastní potřebu. Bude úspěch, pokud v roce 2033 vůbec budou postaveny nějaké vysokorychlostní tratě. Nejsem ani takovým přehnaným snílkem a optimistou, abych si dokázal představit, že v roce 2033 bude mít česko přebytkový nebo alespoň vyrovnaný státní rozpočet. Úspěch bude, pokud se nedostaneme do dluhové krize jak Řecko.

Nyní mohu nejspíše očekávat různé hejty na téma, že když se mi tu nelíbí, tak ať vypadnu. Jenže já nechci nad Českem úplně lámat hůl. Spousta věcí se posouvá k lepšímu, jen pomaleji, než bych chtěl. Když to shrnu, přeji si žít v moderní, liberální a tolerantní zemi, kde je spousta zeleně, homosexuálové mohou uzavírat manželství, města jsou přizpůsobena více lidem a cyklistům a méně automobilové dopravě, se spoustou vysokorychlostních vlakových tratí, s regulovaným konopím a legální prostitucí, uzákoněnou eutanázií, kvalitními potravinami, platící eurem, s dostupným bydlením, rozumnou legislativou, dbající o lidská práva, pevně ukotvená v EU a NATO.

Nabízí se mi tu dvě možnosti. Buď můžu žít dál v Česku a doufat, že se toho někdy vůbec dožiju, nebo se mohu odstěhovat do Nizozemska a mít téměř všechno hned. Bohužel to ale není zase tak jednoduché dilema, jak by se mohlo zdát. V zemi tulipánů a mlýnů rozhodně není všechno zalité sluncem. Ceny bydlení tam nepatří zrovna k těm příznivým a i když je Nizozemsko celkem vstřícné k přistěhovalcům, má to své meze. Pokud tam člověk chce žít a nechce dělat nějakou horší práci, musí umět jazyk. S angličtinou si bohužel vážně nevystačí, přestože tam angličtinu ovládá každý, protože místní televize nedabují ani pohádky pro děti. Sice jsem během svých cest po Nizozemí pochytil několik slovíček, absolutně si nedokážu představit, že bych se naučil něco víc než jen základy nizozemštiny. Přítelkyně by zas preferovala spíše Rakousko, byla by ochotná se kvůli tomu naučit německy.

Rozuzlení tedy je, že mám sen, který se nejspíše nikdy nenaplní.