Článek
Již od malička mám rád postarší a staré lidi. Téměř vždy na mě totiž bývali moc hodní.
Na rozdíl od mých vrstevníků, od kterých jsem často slýchával hanlivé označování seniorů „geronti“, a ještě navíc doplněné o vulgární přívlastek, jsem se nikdy nad starými spoluobčany nepohoršoval. Celé mi to přišlo zvláštní. Je zajímavé, že s lidmi vyššího věku, řekněme šedesátníky a staršími, jsem povětšinou vycházel více než dobře (byť by se nějaká ta výjimka v řádu jednotek našla), zato s vrstevníky jsem míval potíže.
Dodnes mám radost, když mohu jako současný čtyřicátník někoho staršího, nebo i mladšího a nemohoucího, pustit sednout. Zřejmě jsem empatický, etický a mám kvalitní morální základ.
Dotyčný ze zdvořilosti občas odmítne, ale já vždy trvám na svém a přidám ujištění, že ho pustím sednout velmi rád.
Někdy se s někým z nich dám i do řeči, jako například nedávno s jednou starou paní. Dozvěděl jsem se, že mladá generace, tedy zřejmě měla na mysli teenagery, ji uvolní místo k sezení jen sporadicky. Prý dnešní mladí nic neřeší.
Již za mého mládí se kamarádi a známí tu a tam mezi sebou bavili, že „ti starci a stařeny se cpou v obchodech, jen aby si urvali kus žvance ve slevě“.
Bylo mi už tehdy jasné, že to vypovídá o jedné věci. O nepochopení. Kdyby totiž ti penzisté měli důchody jako například ti v sousedním Německu, tak by si mohli koupit jakékoliv potraviny bez ohledu na cenu, a nemuseli by žádné slevy řešit.
To, jestli se jim v obchodě podaří v záplavě dalších seniorů jednou za čas přes jejich chatrnou fyzickou kondici ukořistit třeba perník v akci za 5,90Kč místo za 8,90Kč, rozhoduje o tom, jestli budou mít ten den, po chlebové polévce nebo housce s máslem k obědu, na závěr sladkou tečku.
A že tohle je možná to jediné, na co se tito staří lidé mohou těšit.
Dnešní doba stáří nepřeje a staří často bývají vnímáni jako nepotřebná přítěž.
Zastávám názor, že jim dopřáváme málo úcty a péče, a už když ne z naší morální povinnosti, tak za jejich celoživotní zásluhy, a tu si právem zaslouží. Vždyť vše kolem nás vybudovali!
Ale tlak na výkon mluví jasně. „Buď jsi užitečný a makáš, anebo jsi postradatelný.“
Všude na nás křičí reklamy. Každý jen chce brát. Spousta lidí je zahleděných do sebe, chová se arogantně a sobecky a všechno a všechny kolem ignoruje.
Asi jen minimum lidí si uvědomuje, že dávat je tak krásné a je to tolik potřeba. Dnes ovšem frčí hlavně mít a mít, a získat víc a víc.
Přijde mi, že být starý začíná být nežádoucí. A když začíná být nežádoucí být starý, začínají být nežádoucí staří…
Není to tak dlouho, co jsem si například přečetl na internetu článek z poměrně věrohodného zdroje, že kdesi vedle nějaké základní školy měla obec v plánu postavit domov pro seniory. A spousta rodin sepsala petici, aby se tento objekt raději postavil na opačné straně obce, že takový objekt vedle zařízení pro děti se prostě nehodí.
Jako kdyby se ty maminky a tatínkové báli, že jejich děti uvidí stařenky a stařečky. Zřejmě jim to přijde nechutné a nepřípustné. Děti podle nich přece něco takového nemají zapotřebí a mohlo by to pro ně být i škodlivé. Jen ať si pěkně sedí na lavičce před školou a hrají si hry na mobilu.
K čemu to ta děcka vedou…? Aby těm jejich tolik milovaným dětem jednou nepřišlo, že i oni sami pro ně budou ve stáří přítěž, když si s nimi jednou týdně budou chtít aspoň pár minut popovídat po telefonu.
A mohu uvést další příklad. V jiném místě naší republiky se lidé bydlící v obytných domech bouřili proti výstavbě domova s pečovatelskou službou v jejich přímém sousedství. Nakonec, pokud si dobře pamatuji, to dopadlo tak, že si ti dotyční prosadili, že mezi budovami a „starobincem“ vznikne veliká cihlová zeď, přes kterou nebude vidět. Oni a jejich děti se přece nechtějí dívat na staré a nemohoucí spoluobčany. Opět to o lecčem vypovídá.
Říkám si, zda jde jen o jejich strach ze stáří, které přijít musí, pokud člověk neodejde z tohoto světa předčasně, anebo jsou z něj přímo zhnusení. Anebo je to prostě jen tou dobou? Společnost se skutečně rozděluje.
Už aspoň tři starobní důchodci, se kterými jsem se dal v dopravním prostředku do řeči, mi vyprávěli, že vnoučata se k nim příliš nemají a jak je to trápí. Ale že prý to chápou, že tak to dneska chodí, a že se s tím musí smířit. Prý to dnes tak je.
Ba ne! Dneska je to jiné, ale je to jiné v přístupu. Vnoučata totiž mají raději tablet, své hry na počítači, televizi a TikTok, než své ho dědečka či babičku.
Je to všechno způsobeno dnešní uspěchanou dobou? Je to tím, že lidé jsou zaneprázdnění? Je to vše proto, že mladí lidé chtějí mít své pohodlí a staří příbuzní je obtěžují?
Jen aby ty mladé jednou nemrzelo, že když měli prarodiče či rodiče, že za nimi nechodili a nevěnovali se jim. Ty jim už nikdo nevrátí. Dnes jsou však hodnoty jiné a lidé často své staré příbuzné nenavštíví. A někdy na ně dočista zapomenou.
Na závěr bych chtěl kromě povzdechnutí ještě uvést, že pochopitelně ne všichni mladí se chovají stejně. Myslím si však, že většina z nich s prastarými rodiči či prarodiči kontakt nevyhledává.
Ale až oni sami budou staří, řešit to zřejmě budou. Jen aby pro ně nebylo už příliš pozdě…
