Článek
Rád bych se vyjádřil k článku, který zde publikovala autorka pod přezdívkou Betynka, týkajícího se problémů syna Adama s jeho třídní učitelkou.
Ač vycházím jen z údajů a informací v článku uvedených, tak bych na něj přesto rád reagoval.
Předem bych rád uvedl, že sám děti nemám, a tak nemohu čerpat ze zkušeností, které by reflektovaly školní prostředí a jeho úroveň v dnešní době. Zato mohu čerpat z těch, které jsem získal já jako dítě školou povinné a také mohu, již jako dospělý, vše s odstupem času zhodnotit a porovnat.
Je mi upřímně líto, jaké peripetie autorka se svým živým a temperamentním, avšak v rámci normálnosti oscilujícím, synem zažila.
Jedná se asi skutečně o chybu učitelky, která neviděla v Adamovi spojence a příležitost svou i Adamovu, ale viděla v něm někoho, koho možná považovala za svého nepřítele, ba i škůdce pro třídní kolektiv.
Jak už se říkává, „když dva dělají totéž, není to vždy totéž“, a to také platí.
Je s podivem, že ani více než 30 let poté, co já jsem na základní škole zažil s pedagogy špatného, se v přístupu některých z nich dodnes nic nezměnilo.
Zajímalo by mě, jaké pan ředitel vyvodil z nepatřičného učitelčina návrhu důsledky. Omezit Adamovi plnohodnotný přístup ke vzdělání, a tím ho částečně vyloučit z kolektivu a možná ho i svým způsobem diskvalifikovat, mi přijde neadekvátní.
Taková paní učitelka by zřejmě měla zrevidovat své pedagogické znalosti, zhodnotit své profesní předpoklady a porovnat si úspěšnost ve své praxi. A nastudováním si některých materiálů pojednávajících o inkluzi a nadaných dětech by se mohla profesně přiblížit roku 2025. Jinak by její praktiky časem mohly vrhat špatné světlo na celou školu.
Když se nad tímto případem zamýšlím, tak nechápu, proč vlastně tato učitelka jednala na vlastní pěst a navrhla takové radikální řešení, aniž se například poradila se školním psychologem, mají-li ho k dispozici, nebo věc nekonzultovala v rámci širšího kolektivu. Tím spíše mě napadá, zda skutečně nebylo jejím úmyslem malého a bystrého Adámka poškodit, či ho nějakým způsobem diskvalifikovat, a její chování nebylo motivováno osobní antipatií.
To, že Adámkova nová učitelka umí pracovat s jeho zvědavostí i nadšením, poukazuje na velké rozdíly mezi pedagogy. Pokud by totiž nevhodnému působení bývalé Adámkovy učitelky nebylo zamezeno, kdo ví, v jaké duševní kondici by se později nacházel.
Z toho mi vyplývá, že situace je většinou o člověku a jeho přístupu k jedinci, kolektivu a praci a někdy na tom nic nezmění ani doba, a možná ani ta připravovaná školská reforma. Někdy totiž stačí, když máte štěstí na člověka. Vhodné osobnostní předpoklady budou vždy důležité.
Mohu-li přidat svou osobní zkušenost, tak zmíním, že já jsem jako dítě na základní škole nedobře vycházel hned s několika učitelkami, a proto vidím v tomto příběhu a svými zkušenostmi jistou paralelu.
Naše paní učitelka třídní na druhém stupni, na mě totiž měla jistou averzi. Zbytečně. Patřil jsem mezi slušné, naprosto bezproblémové a nekonfliktní žáky, kteří se vzdělávat chtěli.
Jak vypadala má příprava na budoucnost za takových podmínek, si zřejmě dovedet každý představit.
Já jsem ovšem na vzdělání nezanevřel a mám ho i v dospělosti moc rád.
A malému Adámkovi přeji, ať se mu ve škole líbí.
