Článek
Přesto jsem tam seděla, na nepohodlné židli naproti paní učitelce, která na mě hleděla přes úzké brýle jako soudce, který už dávno vynesl rozsudek.
Můj syn Adam chodí do druhé třídy. Je mu osm, má blonďaté vlásky, které mu pořád padají do očí, a úsměv, který rozsvítí celou místnost. Je živý, zvídavý a plný energie. Přesně takový, jaký by podle mě osmiletý kluk měl být. Jenže paní učitelka to vidí jinak.
„Víte, paní Horáková, Adam je příliš živý. Vrtí se, poskakuje, pořád vykřikuje. Ruší ostatní děti při výuce,“ začala ten rozhovor, který mi převrátil život naruby. Přikývla jsem a snažila se vypadat chápavě. „Chápu, že může být náročné udržet jeho pozornost. Adam je opravdu energický, ale doma s ním takové problémy nemáme.“
Paní učitelka si povzdechla způsobem, který jasně říkal, že mi nevěří ani slovo. „Možná byste ho měla nechat víc doma. Aspoň jeden den v týdnu. Než se zklidní.“ Chvíli jsem na ni jen zírala a nebyla schopná slova. Nechat dítě doma? Jako že ho mám propouštět ze školy? Jako že má zameškávat výuku, protože je moc živý? „Ale to přece… to nemůžu udělat. Adam potřebuje chodit do školy každý den, jako ostatní děti,“namítla jsem konečně.
„Samozřejmě, je to jen návrh,“ usmála se, ale ten úsměv se jí nedostal do očí. „Ale pokud se něco nezmění, budeme muset zvážit další kroky. Možná by bylo vhodné navštívit odborníka.“ Cestou domů jsem nemohla přestat myslet na to, co se právě stalo. Odborníka? Jaký odborník by měl posuzovat dítě jen proto, že je plné života? A co přesně znamenají ty „další kroky“?
Když Adam přišel ze školní družiny, objal mě svými malými pažemi a začal mi vyprávět o tom, jak dnes s kamarády stavěli hrad z kostek. Mluvil rychle, přeskakoval z jedné myšlenky na druhou, a jeho oči zářily nadšením. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle je moje dítě. Ne nějaká porucha, ne problém, který je třeba řešit. Jen kluk, který vidí svět v jasnějších barvách a prožívá ho intenzivněji než ostatní.
Té noci jsem skoro nespala. Přemýšlela jsem o tom, co udělám. Část mě chtěla bojovat – jít za ředitelem, stěžovat si, trvat na tom, že moje dítě má právo být takové, jaké je. Druhá část byla vyděšená. Co když má paní učitelka pravdu? Co když opravdu potřebuje odbornou pomoc? Co když jako matka něco nevidím?
Ráno jsem zavolala své sestře, která je taky učitelka, ale na jiné škole. „To myslí vážně?“ vybuchla, když jsem jí popsala včerejší rozhovor. „Nechat ho doma? To je absurdní! Vždyť je to naprosto proti všem vzdělávacím principům!“ Její rozhořčení mi dodalo odvahu. Ještě ten den jsem požádala o schůzku s ředitelem školy. Byl to starší pán s klidným hlasem, který mě překvapivě pozorně vyslechl.
„Paní Horáková, děkuji, že jste přišla,“ řekl, když jsem dokončila své vyprávění. „Musím se vám omluvit za tento přístup. Rozhodně není politikou naší školy navrhovat rodičům, aby nechávali děti doma kvůli jejich temperamentu.“
Slíbil, že celou situaci prošetří, a navrhl, že by Adam mohl zkusit chodit do paralelní třídy, kde učí paní učitelka Veselá, která má zkušenosti s energičtějšími dětmi. O týden později Adam přišel ze školy s úsměvem od ucha k uchu. „Mami, paní učitelka mi dala jedničku za vyprávění! A řekla, že mám skvělé nápady!“
Slzy vděčnosti, které mi vytryskly do očí, jsem rychle zamaskovala jako alergii. Paní učitelka Veselá neviděla v mém synovi problém. Viděla v něm potenciál. Dnes, dva měsíce po té osudné schůzce, Adam vzkvétá. Není to tak, že by se najednou stal klidným, tichým dítětem – to by ani nebyl on. Ale našel učitelku, která ví, jak jeho energii nasměrovat, která oceňuje jeho nadšení a zvídavost místo toho, aby je potlačovala.
A já? Já jsem se naučila důležitou věc. Že musíme bojovat za to, aby naše děti mohly být samy sebou. I když to znamená postavit se autoritám, i když je to nepříjemné, i když pochybujeme o sobě jako o rodičích. Protože když dovolíme světu, aby zlomil jedinečného ducha našich dětí, ztrácíme mnohem víc než jen pár neklidných chvil ve třídě.
