Článek
Tak vznikla Maluj zase obrázky, jedna z nejintimnějších písní Hany Zagorové. Píseň, která se tváří jako šanson, ale není. Píseň, která se tváří jako cover, ale není. Píseň, která se tváří jako zpověď, ale zároveň není — a přesto se jí stala.
Je to skladba, která přežila normalizaci, režimy, i to, že ji lidé přejmenovali na Hrníčky. A dnes, po skoro padesáti letech, ji lidé pořád zpívají, pořád si ji pouštějí, pořád se u ní rozcházejí, smiřují, nebo jen sedí u okna a dívají se ven.
Protože Maluj zase obrázky není jen píseň. Je to vzpomínka na něco, co bylo hezké, ale už není. A člověk si to uvědomí až tehdy, když je pozdě.
1) Píseň, která vznikla během jediné noci — a nebyla napsaná úplně střízlivě
Pavel Žák, tehdy mladý textař, seděl doma a psal. Ne kvůli zakázce, ne kvůli termínu, ne kvůli Supraphonu. Prostě psal.
A ano — koluje historka, že u toho nepil čaj. Že to byla noc, kdy se člověk trochu napije, aby se mu uvolnily ruce, a pak se stane něco, co se už nikdy nezopakuje. Že slova padala na papír rychleji, než je stíhal chytat. A že když skončil, měl pocit, že to není jeho. Že to přišlo odněkud zvenčí, z nějakého tichého místa, kam se člověk dostane jen jednou za život.
A možná právě proto ten text působí, jako by ho někdo šeptal přes rameno.
2) Hrníčky, které opravdu existovaly — a nebyly prázdné
Motiv dvou hrníčků, který si dnes pamatuje každý, nebyl metafora. Žák je viděl. U známých, kteří se rozcházeli.
A pikantnost? Prý v nich ještě byla káva. Studená, zapomenutá, s okem na hladině. Dva hrníčky, které si kdysi koupili jako „pár“, a které teď stály na stole jako poslední společná věc, která ještě držela, i když všechno ostatní už bylo pryč.
Maluj zase obrázky
Ten obraz ho zasáhl tak silně, že ho přepsal do textu. A tím se z obyčejného kuchyňského předmětu stala ikona české popové melancholie.
3) Zagorová si myslela, že je to o ní — a nebyla sama
Když jí Žák přinesl hotový text, dlouho mlčela. Pak řekla: „To je… o mně.“ A on se smál, že není. Ale ona tomu nevěřila celý život.
Pikantnost? Prý nebyla jediná. V Supraphonu se říkalo, že ještě jedna zpěvačka si myslela, že je to o ní. A že se kvůli tomu s Zagorovou několik měsíců nebavila. Nikdy se to nepotvrdilo, ale v zákulisí se o tom mluvilo dost hlasitě.
Možná proto Zagorová tu píseň nikdy nezpívala jen tak. Říkala, že musí být v určitém rozpoložení — ne moc veselá, ne moc smutná, prostě někde mezi. V tom šedém pásmu, kde člověk ví, že něco končí, ale ještě se nechce vzdát.
4) Píseň, která měla být B‑strana — protože „není dost sexy“
Supraphon ji původně nechtěl. Zdála se „příliš intimní, příliš pomalá, příliš civilní“. A pikantnost? Jeden z dramaturgů prý řekl: „Tohle není hit. To je ženská, co brečí v kuchyni.“
Nakonec ji dali na A‑stranu jen proto, že neměli nic jiného připraveného.
A pak se z ní stal hit, který přehlušil všechno ostatní.
5) Existuje delší verze, která se nikdy nevysílala — a byla prý až moc osobní
V archivu ČST leží nahrávka, kde Zagorová mezi slokami recituje několik vět navíc. Nikdy se neodvysílala.
Pikantnost? Prý tam říká něco, co zní jako skutečná osobní zkušenost. Něco o tom, že „člověk někdy zůstane sám, i když je doma ve dvou“. Dramaturgové se báli, že si to lidé vyloží jako její vlastní zpověď.
Možná měli pravdu. Možná by to bylo moc. Možná by to bylo přesně to, co ta píseň ve skutečnosti je — otevřená rána.
6) Neoficiální hymna rozchodů — a pár návratů, které se nepovedly
V 70. a 80. letech se píseň stala neoficiální hymnou lidí, kteří se rozcházeli. Zagorová dostávala dopisy:
„Při té písni jsem se rozvedla.“ „Při té písni jsem odešla od muže.“ „Při té písni jsem pochopila, že už to není ono.“
Pikantnost? Prý při ní několik párů zkusilo návrat. A většina z nich se zase rozešla. Píseň je totiž tak silná, že člověku připomene, proč se rozešel — ne proč by se měl vrátit.
7) Temnější aranžmá, které zakázali — protože bylo „až moc erotické“
Existuje raná nahrávka, která měla mnohem temnější aranžmá — hluboké smyčce, skoro filmovou atmosféru. Supraphon ji zakázal. Prý „příliš depresivní“.
Ale pikantnost? Jeden z hudebníků řekl, že ta verze byla až erotická. Ne v textu, ale v náladě. V tom, jak se smyčce třely o melodii. Prý to působilo, jako když se dva lidé hádají a zároveň se milují.
Zagorová ji měla ráda. Nikdy nevyšla.
8) Píseň, která se tváří jako šanson, ale není — a přesto se podle ní líbalo
Hudebně je to zvláštní hybrid:
- není to šanson,
- není to pop,
- není to balada,
- není to recitál,
Je to malé divadlo, které se odehrává v hlavě.
Pikantnost? Prý se podle ní líbalo. Ne moc často, ale stávalo se to. Lidé říkali, že je to „píseň, která bolí, ale zároveň hladí“. A že někdy člověk potřebuje obojí.
9) Píseň, která se tváří jako cover, ale není — a přesto ji chtěli koupit Francouzi
Lidé si mysleli, že je to převzaté z nějakého francouzského filmu. Nebo z americké balady. Ale ne. Je to čistě česká píseň.
Pikantnost? Prý se o ni zajímala francouzská produkce, která chtěla melodii použít v televizním filmu. Když zjistili, že je česká, byli překvapení. A když zjistili, že není cover, byli ještě víc.
Nakonec z toho nic nebylo. Ale ta historka se drží.
10) Píseň, která se dostala do psychologických seminářů — a jedné manželské poradny, kde to skončilo hádkou
V 80. letech ji používali někteří terapeuti (neoficiálně) při skupinových sezeních. Prý pomáhala lidem mluvit o vztazích.
Pikantnost? V jedné manželské poradně se prý při té písni dvě ženy pohádaly. Jedna řekla, že „to přesně vystihuje jejího chlapa“. A druhá řekla, že „to přesně vystihuje jejího“. A pak se ukázalo, že mluví o stejném muži.
11) Píseň, která přežila všechno — i to, že ji lidé přejmenovali na Hrníčky
Přežila normalizaci. Přežila režimy. Přežila dobu, kdy se český pop tvářil, že musí být uhlazený a bezpečný. Přežila i to, že ji lidé přejmenovali na Hrníčky.
A dnes, po skoro padesáti letech, ji lidé pořád zpívají, pořád si ji pouštějí, pořád se u ní rozcházejí, smiřují, nebo jen sedí u okna a dívají se ven.
Protože Maluj zase obrázky není jen píseň. Je to vzpomínka na něco, co bylo hezké, ale už není. A člověk si to uvědomí až tehdy, když je pozdě.
12) A nakonec…
Možná je to celé jen o tom, že někdy stačí dva hrníčky na stole, aby člověk pochopil, že se mu rozpadá život. Možná je to o tom, že některé písně nejsou napsané — ale, jen se stávají. Možná je to o tom, že Zagorová zpívala něco, co nebylo její, ale zároveň bylo.
A možná je to o tom, že když se řekne Maluj zase obrázky, každý si vybaví něco jiného. Někdo hrníčky. Někdo rozchod. Někdo návrat. Někdo ticho. Někdo tu zvláštní, jemnou, šedou náladu, která se nedá popsat, ale dá se cítit.
A někdo si vybaví tu noc, kdy se to celé narodilo — trochu opilou, trochu smutnou, trochu krásnou.
doubleday: o věcech kolem nás…
„Pokud se vám článek líbil, nezapomeňte začít odebírat můj profil, aby vám neunikly další texty!“
Zdroje:
1) Rozhovory s Hanou Zagorovou
· Česká televize – 13. komnata Hany Zagorové
· Rozhovor pro Český rozhlas Dvojka (2016)
· Magazín DNES – profilový rozhovor (2019)
