Článek
Když Ozzyho v roce 1979 vyhodili z Black Sabbath, vypadalo to na smutný konec zničené legendy. Z totálního dna ho však nezvedla jen manažerka Sharon, ale především zástup fenomenálních kytaristů. Bez virtuózů jako Randy Rhoads, Jake E. Lee, Tony Iommi, či Zakk Wylde, by temný princ hard rocku dost možná skončil v zapomnění.
Když v roce 1979 vyrazili členové Black Sabbath svého zpěváka na hodinu z kapely, nevypadalo to na žádný velký příběh o znovuzrození. Vypadalo to na pomalý, chlastem a kokainem dlážděný pohřeb jednoho z nejvýraznějších hlasů rockové historie.
John Michael „Ozzy“ Osbourne ležel v pokojíku léta páně 1979 v hotelu Le Parc v Los Angeles, závěsy zatažené, kolem sebe hory odpadků, prázdných lahví od ginu a vyřízenou budoucnost. Bylo mu třicet jedna a svět měl za to, že to nejlepší má za sebou. Black Sabbath byli pryč. A s nimi i Tony Iommi – muž, jehož těžké, podlazené riffy tvořily veškerou kostru, na které Ozzy do té doby stavěl své vokální linky.
Jenže pak do toho temného pokoje vstoupila Sharon Ardenová, vzala ho za pačesy, provdala se za něj a udělala z něj sólovou hvězdu.
To je ta oficiální, nablýskaná verze z učebnic rocku. Jenže když odhlédneme od Sharonina manažerského biče a Ozzyho nepopiratelného charismatu, zůstává tu jedna zásadní, téměř kacířská otázka: Čím by byl Ozzy Osbourne bez svých sólových kytaristů?
Kdyby vedle něj nestáli muži jako Randy Rhoads, Jake E. Lee nebo Zakk Wylde, stala by se z Ozzyho jen tragická figurka z rockového panoptika, nebo by dokázal přežít sám?
I. Mýtus o Ozzyho autorství: Jak ve skutečnosti fungoval „Ozzyho proces“
Abychom pochopili, proč byli kytaristé pro Ozzyho životně důležití, musíme nahlédnout pod pokličku toho, jak vlastně vznikala jeho hudba.
Ozzy Osbourne totiž není tradiční hudebník. Neumí hrát na žádný nástroj tak, aby na něj složil písničku. Nečte noty, nezná akordové značky a v začátcích kariéry ani netušil, co je to stupnice. Přesto má geniální, téměř zvířecí cit pro melodii a chytlavé vokalízy.
Riff na prvním místě
V Black Sabbath to fungovalo bezchybně a přímočaře:
- Tony Iommi přišel do zkušebny a odpálil masivní, temný riff.
- Geezer Butler a Bill Ward se do toho opřeli a vytvořili valivý rytmický základ.
- Ozzy Osbourne se posadil na kombo, zaposlouchal se a začal si přes ten hluk prozpěvovat své melodie – beze slov, jen takový fonetický blábol.
- Geezer Butler pak vzal Ozzyho melodické linky a napsal na ně své ikonické, okultní a filozofické texty.
Když Ozzyho z kapely vyhodili, ztratil nejen kolegy, ale celý svůj dosavadní systém tvorby. Neměl Iommiho riffy, které by ho nakoply, ani Geezerovy texty, které by mu daly smysl. Ozzy sám v prázdném studiu s mikrofonem byl jako architekt bez stavebního materiálu. Potřeboval někoho, kdo by mu ten materiál dodal. A ten někdo musel být kytarista s obrovskou vizí.
II. Randy Rhoads: Zázrak, který zplodil mýtus
Pokud existuje v historii hard rocku okamžik, kdy zasáhl osud, pak je to den, kdy do rozmláceného pokoje v Los Angeles přišel na konkurz nenápadný, drobný mladík s blond hřívou a klasickým kytarovým vzděláním. Jmenoval se Randy Rhoads.
Ozzy byl tehdy tak opilý, že se na konkurzu sotva držel na nohách. Legenda praví, že když Randy zapojil svou kytaru Gibson Les Paul Custom a zahrál několik cvičení a horkých akordů, Ozzy se probral z mrákot a řekl: „Dostal jsi to. A ani ses nemusel svlékat.“
Propojení klasiky s těžkým kovem
Randy Rhoads nepřinesl Ozzymu jen nové písničky. Přinesl zcela nový hudební jazyk. Zatímco Iommi stavěl na bluesových základech a temných tritonech (tzv. diabolus in musica), Rhoads propojil těžké rockové riffování s barokní a klasickou harmonií podle vzoru Bacha či Vivaldiho.
Písně jako Crazy Train, Mr. Crowley nebo Bark at the Moon (kterou sice oficiálně nahrál až Jake E. Lee, ale duch Rhoadse v ní stále žil) stály na neuvěřitelně sofistikovaných akordových progresích. Rhoads dokázal vymyslet riff, který byl technicky brilantní, ale zároveň nechával obrovský prostor pro Ozzyho zpěvné melodie.
Bez Randyho Rhoadse a jeho alba Blizzard of Ozz (1980) by Ozzy Osbourne v 80. letech pravděpodobně zapadl do zapomnění jako vyřízená figura ze 70. let. Randy udělal z Ozzyho moderního rockového krakonoše pro novou generaci.
III. Dědictví a střídání stráží: Jake E. Lee a Zakk Wylde
Když Randy Rhoads v roce 1982 tragicky zahynul při nehodě malého letadla, Ozzy se zřítil na úplné dno. Ztratil nejen přítele, ale i svůj hudební kompas. Všichni čekali konec. Jenže pak přišli další dva muži, kteří udrželi Ozzyho mašinu v chodu.
Jake E. Lee: Neopěvovaný architekt Ultimate Sin
Po kratičkém záskoku Brada Gillise nastoupil Jake E. Lee. Elegantní, technicky neuvěřitelně vybavený kytarista, který musel čelit obrovskému tlaku – vstoupit do stínu mrtvého zázraku Rhoadse.
Lee přinesl modernější, kousavější zvuk 80. let a vytvořil riffy pro desky Bark at the Moon (1983) a The Ultimate Sin (1986). Ačkoli byl Lee často opomíjen a finančně nedoceněn (mnohé jeho skladatelské zásluhy byly z právních důvodů přepsány na jiné), bez jeho rytmické přesnosti a chytlavých riffů by Ozzy nepřežil divokou éru glam rocku a MTV.
Zakk Wylde: Vikingská síla a hřímající špetky
Když do kapely v roce 1987 vstoupil dvacetiletý Zakk Wylde, Ozzy našel něco, co mu dlouho chybělo – nejen geniálního kytaristu, ale i náhradního syna a pódiového parťáka.
Wylde přinesl neuvěřitelně agresivní zvuk, charakteristický pískavými alikvotními tóny (tzv. pinch harmonics) a masivními, podlazenými riffy. S ním Ozzy natočil hitová alba jako No More Tears (1991). Wylde dodal Ozzymu novou mízu v dobe, kdy se rocková scéna měnila pod náporem grunge.
Tony Iommi:
Architekt temnoty: Jak amputované prsty Tonyho Iommiho stvořily heavy metal
Když se řekne Black Sabbath, mnoha lidem se okamžitě vybaví divoká tvář Ozzyho Osbourna. Jenže skutečné srdce, mozek a neotřesitelný motor kapely seděl za kytarou. Byl to Tony Iommi – muž, bez jehož osobní tragédie a neuvěřitelné odhodlanosti by heavy metal v podobě, jakou známe, pravděpodobně vůbec nevznikl.
Příběh Iommiho zvuku začal v jeho sedmnácti letech tou nejhorší možnou katastrofou. V posledním dni své práce v továrně na zpracování plechu přišel při nehodě na gilotinových nůžkách o konečky prostředníku a prsteníku na pravé ruce. Pro levorukého kytaristu, který dohmatává tóny na hmatníku právě pravou rukou, to verdikt lékařů zněl jednoznačně: „S hraním na kytaru je konec.“
Iommi se s tím odmítl smířit. Po vzoru jazzového kytaristy Djanga Reinhardta, který hrál pouze dvěma prsty, si podomácku vyrobil roztavené plastové krytky ze staré láhve od čisticího prostředku, potáhl je kousky kůže z obnažené bundy a nasadil si je na poškozené prsty.
Aby zmírnil drsný tlak na zraněné prsty a změkčil tah strun, provedl zásadní technickou úpravu:
- Používal extrémně tenké nahrávací struny (často tenčí tenor sady, nebo struny z banja).
- Podladil kytaru o tři půltóny dolů.
- Svoji ikonu – červený Gibson SG Special s p snímači P-90 (zvaný „Monkey“) – proháněl přes vybudovaný booster Dallas Rangemaster a lampový zesilovač Laney Supergroup.
Tato kombinace stvořila neuvěřitelně těžký, temný, rezonující a masivní tón. Podladěné kytarové struny vibrovaly pomaleji a vytvářely hutný basový tlak, který v tehdejším rocku neměl obdoby. V kombinaci s Iommiho geniálním smyslem pro jednoduché, ale zničující riffy (Paranoid, Iron Man, Black Sabbath) vznikl pilíř, na kterém stála celá deska. Zatímco Ozzy Osbourne přinášel do studia syrové emoce a šílenství, Tony Iommi byl tím, kdo celou studiovou alchymii dirigoval a tvořil hudební kostru, která přežila generace.
IV. Fikce: Co by se stalo, kdyby Ozzy nenašel své kytaristy?
Pojďme si na chvíli zaspekulovat a vytvořit alternativní historii. Představte si, že v roce 1979 Sharon nevytáhla Ozzyho z hotelového pokoje, nebo že Randy Rhoads ten konkurz jednoduše promeškal. Jak by vypadal svět bez Ozzyho sólových kytaristů?
Scénář A: Ztracený hlas v baru v Birminghamu
Bez silného kytarového partnera, který by dodal strukturu jeho nápadům, by se Ozzy pravděpodobně pokusil o pár bezvýznamných hostování. Jeho hlasový rozsah a specifická barva byly vždy příliš úzce spjaty s tvrdým rockem – popový orchestr nebo bluesový band by mu neseděl.
Bez Rhoadse by nevznikl Blizzard of Ozz. Ozzy by se pravděpodobně potácel po malých klubech v Anglii, zpíval předělávky starých hitů Black Sabbath a žil ze vzpomínek, dokud by ho zničené zdraví nezastavilo úplně.
Scénář B: Návrat k Black Sabbath jako prosebník
Kdyby Ozzy neměl úspěšnou sólovou kariéru, Black Sabbath s Ronnie Jamesem Diem by ovládli 80. léta. Ozzy by byl nucen se v devadesátých letech vrátit do Sabbath ne jako triumfální Král temnoty, ale jako zlomený muž, který potřebuje peníze na složenky. Žádný Ozzfest, žádná reality show The Osbournes, žádný status celosvětové ikony popkultury.
V. Závěr: Geniální lakmusový papírek
Znamená to všechno, že byl Ozzy Osbourne jen štísko, které mělo kliku na geniální spoluhráče?
Rozhodně ne.
Vztah mezi Ozzym a jeho kytaristy byl oboustranný. Randy Rhoads byl sice virtuóz, ale dokud nepotkal Ozzyho, hrál v lokální kapela Quiet Riot v klubících po Los Angeles a nikdo o něm nevěděl. Zakk Wylde byl benzinový pumpař z New Jersey.
Ozzy Osbourne měl totiž jednu neuvěřitelnou vlastnost – byl dokonalým hudebním katalyzátorem. Měl v sobě charisma, bláznivou energii a hlavně hlubokou lidskou otevřenost, která dovolovala těmto mladým kytarovým géniům plně rozvinout jejich potenciál. Ozzy nebyl ten, kdo psal noty, ale byl tím plátnem, na které mohli jeho kytaristé namalovat svoje největší mistrovská díla.
Čím by tedy byl Ozzy Osbourne bez svých sólových kytaristů?
Byl by jen vzpomínkou na sedmdesátá léta. Ale s nimi se stal nesmrtelnou legendou, která dokázala, že v rock'n'rollu nepotřebujete znát noty – stačí mít správný cit, šílenství v očích a vedle sebe někoho, kdo umí vzít za struny tak, že se roztřesou i základy pekla.
