Série James Bond: Bondovy písně a její hudební evoluce

Dnes si jen těžko představíme Jamese Bonda bez hudby. Bez dramatických žesťů, bez napjatých smyčců a bez hlasů, které dokážou navodit atmosféru nebezpečí ještě dřív, než agent 007 pronese první repliku.

Jenže na začátku nic takového neexistovalo.

Nebyla slavná bondovská melodie. Nebyla tradice titulních písní. Nebyla ani jistota, že James Bond přežije první pokus dostat se na obrazovku.

Příběh nejslavnější filmové hudební série světa začíná dávno před Seanem Connerym, Oscary a světovými hitparádami. V tomto prvním díle se podíváme na skladby, které položily základy fenoménu, jenž dnes trvá více než šedesát let.

Než se bondovské písně staly samostatnými hity a prestižní součástí filmového průmyslu, musela vzniknout jejich jedinečná hudební identita. Prvních pět skladeb ukazuje, jak se krok za krokem rodila tradice, kterou později převzali Paul McCartney, Duran Duran, Tina Turner, Adele nebo Billie Eilish.

První hudba spojená s Jamesem Bondem

Televizní adaptace románu Casino Royale z roku 1954 představila vůbec prvního Bonda v podání Barryho Nelsona. Žádná slavná bondovská hudba tehdy ještě neexistovala. Zazněla pouze standardní televizní znělka pořadu Climax!, která dnes představuje zajímavý historický začátek celého fenoménu.

Skladba, která změnila filmovou historii

Ikonická instrumentální melodie z filmu Dr. No dala Bondovi jeho charakteristický zvuk. Dodnes je předmětem debat o podílu autora Montyho Normana a aranžéra Johna Barryho.

První skutečná bondovská píseň

Balada nazpívaná Mattem Monroem ukázala, že bondovská hudba může fungovat i mimo filmové plátno. Právě zde se začala rodit tradice titulních skladeb.

Píseň, která definovala celý žánr

Monumentální výkon Shirley Bassey proměnil bondovské písně v samostatný kulturní fenomén. Mnozí fanoušci ji dodnes považují za nejlepší bondovskou titulní skladbu všech dob.

Definitivní potvrzení bondovského stylu

Když do studia vstoupil Tom Jones, bylo jasné, že producenti chtějí navázat na úspěch Goldfingeru ještě velkolepějším způsobem. Výsledkem byla jedna z nejdramatičtějších nahrávek první bondovské éry.

Čekají nás příběhy o sporech o autorství, dramatických nahrávacích seancích, producentských rozhodnutích na poslední chvíli i o tom, jak několik hudebníků prakticky náhodou vytvořilo zvuk, který dnes znají miliony lidí na všech kontinentech.

V říjnu 1954 uvedla americká televize CBS hodinovou epizodu seriálu Climax!, která adaptovala Flemingův román Casino Royale.

Jamese Bonda zde nehrál Sean Connery ani žádný britský herec. Bondem byl americký herec Barry Nelson. Agent 007 byl dokonce změněn z Brita na Američana.

Hudebně nešlo o nic výjimečného. Žádná slavná titulní píseň neexistovala. Zněla pouze standardní televizní znělka seriálu.

Dnes je fascinující hlavně jedna věc.

Kdyby tehdy někdo tvrdil, že z této nenápadné televizní epizody jednou vznikne nejúspěšnější filmová série historie, znělo by to absurdně.

Na skutečného Bonda si svět musel počkat dalších osm let.

Když producenti Albert R. Broccoli a Harry Saltzman připravovali film Dr. No, potřebovali vytvořit něco, co dosud neexistovalo.

Superhrdina bez pláště.

Akční hrdina bez armády.

Gentleman, který zabíjí.

Taková postava potřebovala vlastní hudbu.

Skladatelem byl najat Monty Norman. Právě jemu dodnes náleží oficiální autorství skladby James Bond Theme.

Původní materiál ale producenty příliš neuspokojil.

Do projektu proto vstoupil mladý aranžér a skladatel John Barry. Jeho úkolem bylo vytvořit novou orchestraci.

Právě zde vznikla jedna z největších debat filmové historie.

Kdo vlastně vytvořil James Bond Theme?

Právně je situace jasná.

Autorem skladby je Monty Norman. To bylo potvrzeno i soudními spory, které vedl během života.

Jenže mnoho hudebníků, fanoušků i novinářů dlouhá léta zastávalo názor, že bez aranží Johna Barryho by skladba nikdy nedosáhla legendárního postavení.

Pravda je jednoduchá.

Norman vytvořil základ.

Barry vytvořil zvuk.

A právě kombinace obou mužů dala světu melodii, kterou dnes poznají miliony lidí během několika sekund.

Ikonická kytara, jazzový rytmus, razantní žestě a elegantní nebezpečí.

To všechno vzniklo vlastně náhodou.

Šedesátá léta patřila orchestrálním soundtrackům.

Jenže Bond zněl jinak.

John Barry spojil jazz, bigband, filmový orchestr a tehdy moderní elektrickou kytaru.

Výsledek působil nebezpečněji, drsněji a moderněji než hudba většiny tehdejších filmů.

Když měl Dr. No premiéru v říjnu 1962, nikdo netušil, že právě vznikla jedna z nejslavnějších melodií dvacátého století.

O rok později přišel film From Russia with Love.

Producenti cítili, že mohou jít ještě dál.

Nestačila už jen hudební znělka.

Bond dostal první skutečnou píseň.

Interpretace se ujal Matt Monro, jeden z nejpopulárnějších britských zpěváků své doby.

Mnoho fanoušků se dodnes domnívá, že byl zároveň autorem skladby.

Ve skutečnosti ji napsal především Lionel Bart, tvůrce slavného muzikálu Oliver!, zatímco na filmové hudbě dál pracoval John Barry.

Ve srovnání s pozdějšími bondovskými hity je skladba překvapivě jemná.

Není v ní okázalost.

Není v ní velkolepost Goldfingeru.

Ale je v ní něco možná důležitějšího.

Poprvé ukázala, že bondovský film může mít vlastní hudební identitu i mimo kino.

Goldfinger změnil úplně všechno

Rok 1964 bývá označován za okamžik, kdy se James Bond stal globální značkou.

Stejně zásadní byl i pro hudbu.

Film Goldfinger dostal skladbu, která dodnes představuje vzor všech bondovských písní.

Hudbu složil John Barry.

Text napsali Anthony Newley a Leslie Bricusse.

Do studia přišla zpěvačka Shirley Bassey.

A zbytek je historie.

Nikdo před ní nezpíval bondovskou píseň takto.

Mohutný hlas.

Perfektní dikce.

Dramatičnost divadelní herečky.

A schopnost proměnit tříminutovou skladbu ve filmový zážitek.

Goldfinger definoval většinu pravidel, která žánr používá dodnes:

Podle pozdějších vzpomínek sama Bassey uváděla, že během nahrávání závěrečného dlouhého tónu vydala maximum sil. Historka o téměř ztraceném vědomí koluje mezi fanoušky dodnes, i když její detaily nelze nezávisle ověřit.

Ověřitelné však je něco jiného.

Goldfinger se stal šablonou pro téměř všechny budoucí bondovské písně.

Po Goldfingeru už producenti věděli, že titulní píseň není doplněk.

Je součást filmu.

Součást marketingu.

Součást značky.

A hlavně samostatná událost.

Právě tehdy se zrodila tradice oslovovat největší hudební hvězdy své generace.

Tradice, která později přivede k Bondovi Paula McCartneyho, Duran Duran, Madonnu, Adele nebo Billie Eilish.

Tom Jones dostal nejtěžší úkol

Po fenomenálním úspěchu Goldfingeru přišel rok 1965 a film Thunderball.

Nahradit Shirley Bassey nebylo jednoduché.

Producenti proto sáhli po jednom z nejvýraznějších hlasů britské hudební scény.

Po Tomu Jonesovi.

Hudbu znovu složil John Barry.

Text napsal Don Black, který se později stal jedním z nejdůležitějších textařů celé bondovské série.

Thunderball navázal přesně tam, kde Goldfinger skončil.

Ještě větší orchestr.

Ještě větší drama.

Ještě větší hlas.

Jones po letech v rozhovorech opakovaně vzpomínal, že závěrečnou vysokou notu zpíval tak intenzivně, až se mu po nahrávání zatočila hlava.

Ať už je historka jakkoli přibarvená, skvěle vystihuje tehdejší přístup.

Bondovská píseň nesměla být obyčejná.

Musela být větší než život.

Když v roce 1965 dozníval Thunderball, byly položeny základy všeho, co dnes považujeme za bondovskou tradici.

Vznikla ikonická znělka.

Vznikla tradice titulních písní.

Objevil se model spolupráce s největšími hudebními hvězdami.

A především vznikl charakteristický bondovský zvuk.

Elegantní.

Luxusní.

Nebezpečný.

Přesně jako agent 007.

V příštím díle se přesuneme do období, kdy Bond dobýval svět. Do Japonska s Nancy Sinatra, do šedesátkového chaosu neoficiálního Casino Royale a k jedné z nejkrásnějších písní celé série, kterou nazpíval Louis Armstrong.

Zdroje:

- Oficiální archiv a databáze Bond franchise (007.com)
- MI6-HQ.com
- The Music of James Bond (odborné monografie a studie)