Článek
Nenápadný autobus, který se tváří jako běžná součást ranního chaosu. Jenže ti, kteří do něj nastoupili… ne všichni se vrátili stejnými dveřmi.
A ti, kteří se vrátili, už nikdy nebyli stejní.
I. Nástup: okamžik, kdy se svět zlomí
Autobus 105 přijíždí na stanici Smíchovské nádraží přesně v 8:24. Ne o minutu dřív, ne o minutu později. Je to čas, který se opakuje s až rituální přesností. A pokaždé, když se dveře otevřou, ozve se ten stejný zvuk — ne obyčejné syknutí vzduchu, ale táhlý, kovový sten, jako by se autobus bránil tomu, co do něj vstupuje.
Uvnitř je přeplněno, ale lidé stojí nehybně. Ne jako cestující. Spíš jako svědci. Každý z nich má oči upřené do prázdna, ale když projdeš kolem, koutky jejich očí se nepatrně pohnou. Sledují tě. Všichni.
Vzduch je studený. Ne zimou — přítomností.
Řidič se na tebe podívá ve zpětném zrcátku. Jeho oči jsou zakalené, ale ne mrtvé. Spíš… unavené z toho, co ví. Z toho, co se děje každé ráno v 8:24.
Dveře se zavřou s prudkostí, která tě přinutí nadskočit.
A autobus se rozjede.
II. Jízda: město, které se nechce nechat projet
Praha venku vypadá normálně jen prvních pár metrů. Pak se začne měnit. Ulice se natahují, jako by se snažily autobus zadržet. Domy se naklánějí, jejich okna se lesknou jako oči. Světlo je podivně tlumené, jako by slunce ztratilo odvahu.
A pak to začne.
Škrábání.
Zpod podlahy. Jemné, ale vytrvalé. Jako by se pod autobusem něco drželo. Něco, co nechce zůstat venku.
Kovové plechy se občas lehce prohnou. Cítíš to pod nohama — ten nepatrný, ale zcela nepřirozený pohyb. Jako by se autobus snažil setřást něco, co se na něj přilepilo.
Nikdo z cestujících nereaguje.
A to je na tom to nejhorší.
III. Zastávky, které existují jen v tomhle spoji
Displej ukáže „Lihovar“. Ale autobus nezastaví.
Místo toho projíždí kolem zastávky, která vypadá… jinak. Lidé tam stojí, ale jejich tváře jsou rozmazané, jako by je někdo nakreslil příliš rychle. Někteří mají ruce zvednuté, jako by mávali — ale jejich prsty jsou příliš dlouhé, příliš tenké, příliš klidné.
Autobus zpomalí.
Na okamžik máš pocit, že zastaví.
A pak se ozve dunivé klepnutí z podvozku. Jako rána pěstí do kovu.
Řidič zbledne a prudce přidá plyn.
„Nesmíme zastavit,“ zamumlá. „Ne tady.“
IV. Cestující se probouzejí
V půlce kopce na Barrandov se atmosféra změní. Ticho zhoustne. Vzduch se stane těžším, jako by se autobus nořil do něčeho hustého a neviditelného.
A cestující — ti dosud nehybní — začnou pomalu otáčet hlavy.
Všichni stejným směrem.
K tobě.
Jejich oči jsou prázdné, ale ne mrtvé. Spíš… čekající.
A pak se ozve šepot.
Ne lidský. Ne artikulovaný. Spíš jako když vítr prochází dutými kostmi. Zvuk, který se snaží být slovem, ale nedokáže to. A přesto mu rozumíš.
„Zůstaň…“
„Pojď…“
„Patříš…“
Někdo za tebou se usměje. Slyšíš to — ten zvuk napnuté kůže. Ale neodvážíš se otočit.
V. Konečná, která není konečná
Autobus prudce zastaví. Dveře se otevřou samy, jako by je někdo vyrazil zevnitř.
Venku je Barrandov.
Ale ne ten, který znáš.
Paneláky jsou vyšší, než by měly být. Okna jsou tmavá, ale cítíš, že tě někdo sleduje z každého z nich. Vzduch je hustý, těžký, jako by se tu dlouho nehýbal.
Cestující vystupují jeden po druhém. A mizí mezi domy, aniž by zanechali jediný zvuk.
Řidič se na tebe podívá naposledy.
„Jestli chceš zpátky,“ řekne tiše, „musíš jet jiným spojem. Tenhle… vozí jen ty, co už se rozhodli.“
Dveře se zavřou.
Autobus 105 odjíždí.
A ty zůstáváš stát na Barrandově, který dýchá. A poslouchá. A čeká.
Zdroje (stylizované, fiktivní, atmosférické)
· Archiv městských legend Prahy, svazek III: Ztracené linky a jejich cestující
· Ústní svědectví řidičů DPP, anonymizované
· Terénní poznámky z oblasti Barrandova, 2021–2025
· Digitální ilustrace: interní generativní model
