Článek
Ale starý struktury to neměly rády, chtěly si jet ve svejch vyjetejch frontálních kolejích a já jsem tam byl za rozvraceče. Přešel jsem pak do několika soukromejch škol a stal se tim takzvanym průvodcem, kterej děcka neučí, ale jen provází, poněvadž ty děcka se učej tak ňák jako samy. Nejdřív jsem byl ve Svobodný škole, pak v Opravdu svobodný škole a nakonec v Zábavný škole. Asi už víte, že ty svobodný školy jsou založený na tom, že děcka se zcela samostatně rozhodujou o tom, co budou celej den dělat, neexistujou ani rozvrhy ani vyučovací hodiny. Prostě za svoje vzdělávání jsou odpovědný ty děcka. Jenomže dneska v rodinách převažuje taková ta super permisivní výchova, takže děcka jsou strašně rozmazlený, nemaj žádný hranice. Takže v tý Svobodný škole svobodně nechodily do školy, takže ji nakonec museli zavřít, a z Opravdu svobodný školy mě vyhodili… Ty děcka, no, takový tam maj prostě pravomoci. Prostě si odhlasovaly, že už mě tam nechtěj, protože jsem jednomu klukovi zakázal hodit do ohně, kterej si udělaly na dvoře o velký přestávce, plastovou láhev. Kdyby někoho zajímalo, co tam pálily, tak to byly učebnice, takový ty, co maj v názvu slovo „hravý“.
Pak jsem přešel do tý Zábavný školy, která funguje jakž takž normálně, akorát že ty děcka se tam musí furt bavit. Nedej bože, když nějaký děcko během výuky řekne: „A kdy už budem dělat něco zábavnýho?“ Pokud se tohle stalo během náslechu od ředitele, tak jste letěli. Alfou a omegou týhle školy je zábava. Ředitel byl pěknej komik (v dobrym), ten dokázal ty děcka rozparádit, že řvaly smíchy, ale jestli se něco naučily, to je otázka, to jsme radši nezkoumali. Když se nás na to náhodou rodiče ptali - ale takovejch moc nebylo - jak to, že jejich děcko neumí v pátý třídě číst, tak jsme jim říkali, že v naší škole na děti netlačíme, že to do 9. třídy dožene. Že preferujeme ten wellbeing, zábavu, prostě aby děcka byly šťastný. A to tam preferovala většina rodičů, osvojení učiva nikoho nezajímalo. Dám vám takovej příklad. Jednou přišel nějakej fotr na náhled do hodiny, když jsme měli dopravní výchovu. Během mý zábavný hodiny, kdy jsme každej představovali nějakej dopravní prostředek a vydávali u toho patřičný zvuky, se ukázalo, že jeho syn vůbec nezná dopravní značky. Když jsem na konci hodiny toho fotra na to upozornil nezraňujícím způsobem, zraňujícím způsobem mě chytil za límec a řekl: „Nepotřebuje je znát. Pavlík bude mít řidiče.“
Moje příprava vypadala tak, že jsem si v podstatě na každou hodinu musel připravovat takovej stand-up výstup. A to je setsakra těžký pro různý věkový kategorie, nemyslete si. Postupně jsem byl něco jako Michal z Kouzelný školky, strejček Jedlička a s většíma děckama jsem přešel na lehce dementní puberťáckou improvizační šou à la Partička. Postupně jsem se vypracoval a dokázal ty děcka moc pěkně pobavit. A to se mi nakonec vymstilo. Přerostl jsem toho komika ředitele. Začal mi závidět a žárlil na můj úspěch u děcek. Vyvrcholilo to jednou, když byl u mě na náslechu, a mně se na konci hodiny dostalo ovací vestoje. To nepřenesl přes srdce a vyhodil mě.
Takže tak zatim končí můj příběh v českym školství. Kdybyste někdo náhodou věděl o nějakym volnym fleku v takový míň svobodný a víc zábavný škole, napište mi, prosim, tady do komentářů. Ještě nejsem úplně vyhořelej!
