Článek
Marcela se vdávala ve čtyřiadvaceti letech. Se svým mužem vychovala dvě děti, několikrát se stěhovali, společně spláceli hypotéku, zažili období, kdy obraceli každou korunu, i roky, kdy už si mohli dovolit dovolenou u moře a nemuseli před výplatou počítat peníze. Jejich manželství nebylo podle ní nešťastné. Právě naopak. Dlouhou dobu je považovala za docela běžný pár, který se má rád, funguje spolu a po letech už od života neočekává to, co ve dvaceti. Jen jedna oblast jejich vztahu zůstávala téměř beze slov. Sex.
Myslela si, že to tak mají všechny ženy
O intimních věcech se u Marcely doma nikdy příliš nemluvilo. Když dospívala, její matka podobná témata okamžitě ukončovala a mezi kamarádkami se sice probíraly první lásky a později manželé, jenže skutečné potřeby žen zůstávaly spíše někde mezi vtipem a studem. Marcela proto dlouhé roky ani nevěděla, jak by měla svému muži vysvětlit, že je sice jejich intimní život příjemný, ale něco jí v něm chybí.
„Já jsem vlastně ani nevěděla, co bych po něm měla chtít. Neříkala jsem si, že je něco špatně. Spíš jsem byla přesvědčená, že ženy sex jednoduše prožívají jinak než muži a že tohle je normální,“ vzpomíná.
Její manžel přitom neměl důvod předpokládat, že by byla nespokojená. Marcela nikdy nic nenaznačila, neodmítala ho a občas dokonce předstírala, že dosáhla vyvrcholení. Zpočátku proto, že ho nechtěla zklamat. Později už téměř automaticky. Čím déle to dělala, tím těžší bylo přiznat pravdu. Po deseti nebo dvaceti letech by totiž musela zároveň vysvětlit, proč tak dlouho tvrdila něco jiného.
„Vždycky jsem si říkala, že mu to nemůžu najednou po tolika letech oznámit. On byl přesvědčený, že je všechno v pořádku. A já jsem ho v tom vlastně nechávala,“ říká.
Po dětech se jejich život změnil
Po narození druhého dítěte šla intimita ještě více stranou. Byl tu každodenní provoz, práce, domácnost, nemoci dětí, rodiče, kteří postupně stárli, a později další starosti. Sex se z něčeho, co kdysi provázelo jejich vztah přirozeně, stal jednou z věcí, které člověk zařadí někam mezi povinnosti a spánek.
Marcela přitom svého muže nepovažovala za špatného partnera. Nikdy svůj příběh nevyprávěla jako stížnost na člověka, se kterým strávila tři desetiletí. Postupem času si naopak začala uvědomovat, že na jejich problému měli svůj díl oba. On se neptal a ona neodpovídala na otázky, které nikdy nepadly.
Manželství nakonec skončilo z úplně jiných důvodů. Děti už byly dospělé a manželé postupně zjistili, že vedle sebe spíše existují, než aby skutečně žili spolu. Rozvod nebyl bouřlivý. Žádné dramatické hádky, žádné rozbíjení nádobí ani válka o majetek. Spíš dlouhé období, během něhož oběma došlo, že vztah skončil dávno předtím, než jeden z nich vyslovil slovo rozvod. Marcela byla ve dvaapadesáti poprvé po mnoha letech sama.
Nového vztahu se zpočátku bála
Několik let nikoho nehledala. Měla pocit, že období velkých lásek už má za sebou, a představa seznamování ji spíš děsila. Přesto se nakonec přes společné známé seznámila s mužem o několik let starším. Zpočátku spolu chodili jen na kávu, později na výlety a nějakou dobu trvalo, než jejich vztah začal být intimní.
Právě tehdy Marcela poprvé zažila něco, co v předchozím vztahu prakticky neznala. Nový partner se jí ptal. Co má ráda. Co jí příjemné není. Jestli chce pokračovat. Jestli potřebuje něco jinak. Pro někoho samozřejmost, pro Marcelu téměř nový svět.
„Nejdřív mi ty otázky připadaly hrozně trapné. Vůbec jsem nebyla zvyklá o tom mluvit. Říkala jsem pořád, že nevím. A on mi jednou řekl, že když nevím, můžeme na to přijít spolu. To se mnou úplně otřáslo, protože mě napadlo, že já sama vlastně svoje tělo vůbec neznám,“ popisuje.
Nešlo přitom o žádnou zázračnou noc jako z filmu. Marcela říká, že trvalo několik měsíců, než se přestala kontrolovat, přemýšlet nad tím, jak vypadá, a snažit se splnit představu o tom, jak by se žena měla během sexu chovat.
V pětapadesáti přišlo něco, co nečekala
Když poprvé skutečně dosáhla orgasmu s partnerem, bylo jí pětapadesát. Sama přiznává, že ji mnohem víc než samotný zážitek překvapilo vědomí, že něco podobného mohla po celá desetiletí považovat za věc, která pro ni jednoduše není dostupná.
„První myšlenka nebyla žádná romantika. Řekla jsem si: Takže takhle to mělo být? Byla jsem úplně v šoku. A potom mi bylo chvíli líto těch let, kdy jsem si myslela, že se mnou asi něco není v pořádku,“ říká.
Později ale svůj pohled změnila. Nechce tvrdit, že třicet let manželství bylo kvůli jednomu problému ztracených. Se svým bývalým mužem prožila velkou část života a mají spolu děti i řadu dobrých vzpomínek. Dnes však vidí něco, co si v mladším věku neuměla připustit: partner nemůže vědět, co druhému člověku vyhovuje, pokud mu to nikdo neřekne.
A mlčení, které má druhého údajně chránit, může nakonec poškodit oba.
Největší problém nebyl v ložnici
Marcela dnes říká, že kdyby se mohla vrátit o třicet let zpátky, nesnažila by se změnit svého tehdejšího manžela. Změnila by především způsob, jakým s ním komunikovala. Přestala by předstírat a mnohem dříve by přiznala, že některé věci jednoduše nefungují.
„Nemůžu dnes říct, že za to mohl manžel. Jak měl něco vědět, když jsem mu třicet let tvrdila, že je všechno dobré? Možná by mě vyslechl, možná ne. To už nezjistím. Ale já jsem mu tu možnost vlastně nikdy nedala,“ přiznává.
Největší změnu proto nakonec nevnímá v samotném sexu. Ve svých pětapadesáti letech se poprvé naučila vyslovovat věci, které dříve považovala za nevhodné, sobecké nebo trapné. A pochopila, že intimita není zkouška, ve které mají dva lidé automaticky vědět, co ten druhý potřebuje.
„Dnes bych mladší sobě řekla jediné. Nemlč jen proto, aby byl doma klid. Protože když třicet let neřeknete, co skutečně cítíte, ten druhý může úplně upřímně žít v přesvědčení, že vám nic nechybí.“
zdroje: autorský text
