Hlavní obsah

Manžel nechal svého kamaráda bydlet zdarma. Pak jsem zjistila, že od něj celou dobu vybírá nájem

Foto: magnific

Když mě manžel požádal, jestli by u nás mohl na několik týdnů přespat jeho kamarád po rozchodu s přítelkyní, souhlasila jsem. Měli jsme volný pokoj po odstěhované dceři a připadalo mi správné pomoci člověku, který se ocitl v nepříjemné situaci.

Článek

S manželem Radkem jsme spolu čtyřiadvacet let a bydlíme v menším rodinném domě na okraji města. Máme dvě dospělé děti, které už žijí samostatně, a tak nám v posledních letech zůstaly dva volné pokoje. Jeden jsme postupně zařídili jako pracovnu a druhý používáme pro návštěvy. Většinu času je ale dům poměrně prázdný a s manželem si užíváme klid, který jsme během let s malými dětmi příliš neznali. Rádi si večer sedneme na terasu, o víkendech pracujeme na zahradě a občas pozveme přátele na večeři.

Radek má několik dlouholetých kamarádů, se kterými se zná ještě ze školy. Jedním z nich je Milan, který před časem procházel složitým rozchodem. S partnerkou spolu žili téměř deset let, ale nakonec se rozhodli rozejít. Byt patřil jí, takže Milan potřeboval rychle najít jiné bydlení. Když mi Radek řekl, že by u nás mohl na dva týdny přespat, souhlasila jsem. Znala jsem ho z rodinných oslav, připadal mi slušný a věděla jsem, že má práci. Domluvili jsme se, že bude využívat pokoj pro hosty, koupelnu a kuchyň. Předpokládala jsem, že si během několika týdnů najde pronájem a odstěhuje se.

Z krátké návštěvy se stalo pravidelné společné bydlení

Milan přijel s několika taškami a malým kufrem. První dny byl velmi zdvořilý, neustále děkoval a snažil se nás co nejméně obtěžovat. Ráno odcházel do práce, večer se vracel a většinou zůstával ve svém pokoji. Občas se přidal k večeři a povídal si s Radkem o práci nebo sportu. Přiznám se, že jsem s jeho přítomností zpočátku neměla žádný problém. Byla jsem ráda, že můžeme někomu pomoci, a předpokládala jsem, že se všechno brzy vrátí do normálu.

Jenže po dvou týdnech Milan nikam neodjížděl. Když jsem se Radka zeptala, jestli už si jeho kamarád našel nějaké bydlení, odpověděl, že zatím ne. Prý jsou pronájmy drahé a Milan potřebuje trochu času, aby si našetřil na kauci. Řekla jsem mu, že chápu jeho situaci, ale že bych ráda věděla, jak dlouho u nás ještě plánuje zůstat. Manžel mě uklidňoval, že určitě nejde o nic dlouhodobého.

Postupně se ale naše domácnost začala měnit. Milan si v kuchyni zabral jednu poličku, do koupelny si přinesl další kosmetiku a večer často sledoval televizi s Radkem. Když jsem chtěla mít klid, musela jsem odejít do ložnice. Navíc se zvýšila spotřeba vody a elektřiny a já jsem začala nakupovat více potravin, protože Milan se často přidával k našim večeřím. Několikrát jsem mu řekla, že si nemusí připadat jako návštěva a může si po sobě uklidit nebo vyprat vlastní věci. Většinou odpověděl, že samozřejmě, ale nakonec jsem stejně často uklízela společné prostory já.

Když jsem jednou manželovi navrhla, že by Milan mohl alespoň trochu přispívat na energie a potraviny, Radek se rozčílil. Tvrdil, že jeho kamarád právě prochází těžkým obdobím a že by bylo nefér chtít po něm peníze. Připomněl mi, že máme velký dům a jeden člověk navíc nás přece finančně nezruinuje. Nechtěla jsem se hádat, ale vadilo mi, že o délce jeho pobytu i o pravidlech rozhoduje manžel prakticky sám.

Pravdu jsem zaslechla při rozhovoru na zahradě

Asi po pěti týdnech jsem se vracela z nákupu a přes otevřené okno jsem zaslechla, jak Radek s Milanem mluví na terase. Milan se ptal, jestli může další nájem poslat až po výplatě. Radek mu odpověděl, že to nevadí a že sedm tisíc korun může klidně poslat o několik dní později. Nejdřív jsem si myslela, že mluví o nějakém jiném bydlení, které si Milan právě našel. Jenže potom Radek dodal, že dokud u nás zůstává, může platit stejnou částku jako dosud.

Zůstala jsem stát v předsíni a vůbec nevěděla, co si mám myslet. Večer jsem se manžela zeptala, jestli mu Milan skutečně platí sedm tisíc korun měsíčně. Radek se nejdřív tvářil překvapeně, potom přiznal, že ano. Prý se tak domluvili hned na začátku, protože Milan nechtěl bydlet úplně zdarma. Když jsem se zeptala, proč mi to neřekl, odpověděl, že peníze považoval za příspěvek na provoz domu a že neviděl důvod všechno rozebírat.

Připomněla jsem mu, že ještě před několika dny tvrdil, že po Milanovi nemůžeme chtít ani korunu, protože má finanční problémy. Radek odpověděl, že nechtěl, abych na kamaráda tlačila s dalšími požadavky. Podle něj je sedm tisíc korun rozumná částka a Milan za ni dostává pokoj i možnost využívat společné prostory.

„Já jsem se s ním domluvil. Ty se přece nemusíš starat o každou korunu, která mi přijde na účet,“ řekl mi. V tu chvíli jsem se opravdu rozzlobila. Vysvětlila jsem mu, že nejde o jeho osobní peníze, ale o platbu za využívání našeho společného domu. Já jsem mezitím platila větší nákupy, prala ložní prádlo a uklízela pokoj, zatímco manžel přede mnou tajil, že za pobyt dostává zaplaceno.

Kamarád byl přesvědčený, že o všem vím

Druhý den jsem si promluvila také s Milanem. Nechtěla jsem ho obviňovat, protože jsem nevěděla, co mu Radek řekl. Když jsem se ho zeptala na platby, byl překvapený. Vysvětlil mi, že s Radkem se už při příjezdu domluvili na sedmi tisících korun měsíčně a že předpokládal, že o tom samozřejmě vím. Dokonce mi řekl, že mu částka připadala férová, protože za podobný pokoj by někde jinde zaplatil možná ještě víc.

Když jsem mu vysvětlila, že jsem o penězích nikdy neslyšela a že mi manžel tvrdil, že u nás bydlí zdarma, bylo mu to nepříjemné. Omlouval se, přestože za celou situaci nemohl. Nabídl mi, že začne přispívat také přímo na potraviny, ale já jsem odmítla. Nechtěla jsem po něm vybírat další peníze. Jen jsem potřebovala, aby všichni věděli, na čem jsme se skutečně domluvili.

S Radkem jsme měli další velkou hádku. Nakonec přiznal, že peníze používal převážně na své koníčky a několik osobních nákupů. Tvrdil, že kdybych věděla o příjmu z pronájmu pokoje, okamžitě bych chtěla, aby se všechno použilo na domácnost. Odpověděla jsem, že právě takové rozhodnutí bychom měli dělat společně, protože pokoj, energie i většinu péče o domácnost poskytujeme oba.

Milan se nakonec odstěhoval asi po dvou měsících. Našel si menší byt a při odchodu nám poděkoval. Dokonce mi přinesl květiny a omluvil se za nepříjemnosti, které jeho pobyt způsobil. Řekla jsem mu, že problém nebyl v něm, ale v tom, jak se celá situace řešila.

S manželem jsme si potom sedli a domluvili se, že pokud u nás někdy bude někdo další bydlet, musí o podmínkách rozhodovat oba. Radek mi také slíbil, že přede mnou nebude tajit peníze, které získává za využívání společného majetku. Přesto mě celá situace stále mrzí.

Nedávno mi manžel řekl, že jeho jiný kamarád možná bude potřebovat přespat několik dní kvůli opravě bytu. Podívala jsem se na něj a zeptala se, jestli to bude návštěva, nebo další placený podnájem. Radek se trochu urazil, ale nakonec uznal, že jsem měla důvod se ptát. Já už totiž nechci znovu několik týdnů věřit, že někomu nezištně pomáháme, zatímco manžel si za moje vaření a úklid nechává pravidelně platit.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz