Článek
Jedu z práce domů a jsem unavená takovým tím tichým, vleklým způsobem, kdy vás nebolí svaly, ale hlava. Tramvaj je plná, lidé stojí natlačení u dveří, někdo telefonuje, někdo zírá z okna. Sedím u okna, batoh u nohou, myšlenky ještě někde mezi posledním e-mailem a tím, co budu večer vařit. Nevypadám jako někdo, kdo by si místo zasloužil víc než ostatní. Jen prostě sedím.
Na další zastávce nastoupí starší pán. Neopře se o tyč, nerozhlédne se, jestli je někde volno. Postaví se přímo ke mně a bez jakéhokoli oslovení pronese: „Mladá paní, měla byste vstát.“ Řekne to hlasem, který nepřipouští otázku. Jako by šlo o samozřejmost, kterou jsem jen zapomněla splnit.
Chvíli mlčím. Ne proto, že bych nevěděla, co říct, ale protože si v hlavě srovnávám, co se vlastně stalo. Nikdo se neptal, jestli mi není špatně. Nikdo se nezajímal, jestli jsem těhotná, po operaci, po noční směně. Jen jsem byla mladší než on. A to očividně stačilo.
Podívám se na něj a klidně řeknu, že dneska nevstanu. Že jsem unavená a že si sednout potřebuji. Nepoužiju zvýšený hlas, nesnažím se být drzá. Jen konstatuju fakt. V tu chvíli se něco změní. Rozhovory kolem utichnou, telefony se odloží, lidé se přestanou pohupovat v rytmu jízdy. Jako by celá tramvaj zadržela dech.
Pán se nadechne, jako by čekal omluvu nebo rychlou nápravu. Místo toho přijde ticho. Dlouhé, nepříjemné ticho. Nikdo se ho nezastane, ale nikdo se nezastane ani mě. Lidé se dívají jinam, na reklamy nad okny, na podlahu, ven z tramvaje. Najednou mám pocit, že jsem porušila nepsané pravidlo, o kterém se nahlas nemluví.
Celou cestu už neřekne ani slovo. Stojí vedle mě, dívá se před sebe a já cítím napětí, které se s námi veze až do konečné. V hlavě mi běží, jestli jsem byla příliš tvrdá. Jestli jsem přece jen neměla vstát a mít klid. Ten známý pocit, kdy se žena sama sebe ptá, jestli náhodou nebyla problémem ona.
Zároveň si ale uvědomuju, jak automaticky se od nás očekává vstřícnost, ústup, pochopení. Jak často se „úcta ke stáří“ mění v jednostranný nárok. Nikdo nevidí, co si neseme s sebou. Vidí jen věk. A podle něj rozdává role.
Když vystupujeme, tramvaj se znovu nadechne. Lidé se rozejdou, hluk se vrátí, situace je pryč. Jen mně v hlavě ještě chvíli zůstává. Ne jako výčitka, ale jako otázka. Kdy jsme se naučili, že respekt má jen jednu podobu a jeden směr?
Cestou domů přemýšlím, jak málo stačí k tomu, aby se obyčejná jízda tramvají změnila v malý společenský střet. Bez křiku, bez hádky, jen jednou větou a jednou odpovědí. A taky o tom, že možná není drzost nevstát. Možná je to jen snaha nenechat si automaticky přidělit roli, kterou jsme si sami nevybrali.
