Článek
Teta začala nenápadně. Seděly jsme u kuchyňského stolu, venku bylo sychravo a ona jen tak mezi řečí zmínila, že konec roku byl na vesnici vždycky trochu jiný. Ne lepší, ne horší. Prostě jiný. V hlavě jsem měla představu televize puštěné nahlas, chlebíčků, alkoholu a půlnoci, která se musí oslavit za každou cenu. Jenže ona se pousmála a řekla, že u nich doma se Silvestr nikdy „neslavil“ v tom smyslu, jak ho známe dnes. Spíš se prostě přežilo, že rok končí.
Vyprávěla mi, že poslední den v roce začínal úplně obyčejně. Ráno se šlo do chléva, protože krávy netušily, že je svátek. Slepice taky ne. Všechno se muselo obstarat jako každý jiný den. Žádné volno, žádné výjimky. Jen možná trochu větší ticho, protože se všichni snažili mít hotovo dřív, než se setmí. Prý se neslušelo flákat se, když rok ještě neskončil. Když jsem se zeptala, co se jedlo, zasmála se. Prý to nebylo nic slavnostního. Polévka, brambory, někdy něco, co zbylo z Vánoc. Žádné stoly plné jídla, žádné „co by kdyby někdo přišel“. Nikdo nepřicházel. Lidi byli doma. Se svými rodinami, ve svých kuchyních, často potichu.
Ticho bylo tehdy normální součástí večera. Vyprávěla mi, že se sedělo u stolu a povídalo se. Ne o velkých plánech, ale o tom, co se povedlo a co ne. Co se pokazilo na poli. Kdo byl nemocný. Kdo se pohádal se sousedem. Žádné bilancování v uvozovkách, spíš prosté konstatování. Rok byl takový, jaký byl. A tím to haslo.
Když jsem se zeptala na půlnoc, čekala jsem nějaký zlom. Něco, co by připomínalo oslavu. Ale teta jen pokrčila rameny. Prý se podívali na hodiny. Někdy si připili sklenicí vína, jindy ani to ne. Popřáli si zdraví. A šlo se spát. Protože ráno se zase vstávalo. Neexistoval pocit, že se musí něco „zažít“. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jsme si zvykli na to, že konec roku má být událost. Že má bolet hlava, že má být chaos, že se má něco zlomit. U nich se nezlomilo nic. Jen se otočil kalendář.
Teta říkala, že tehdy nikoho ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Nebyl výběr. Nebyly alternativy. A možná právě proto to nikdo neřešil. Nebylo s čím srovnávat. Lidi byli unavení, celý rok pracovali, a Silvestr byl jen další večer, kdy si mohli na chvíli sednout. Dobrovolně by to dneska dělalo jen minimum lidí. Když jsem nad tím přemýšlela cestou domů, došlo mi, že by mě něco takového vlastně děsilo. Představa, že bych na Silvestra neměla program. Že by nebylo kam jít, co zapnout, co sledovat. Žádné rituály, které nás dnes uklidňují. Jen ticho a myšlenky.
Možná by právě to bylo nejtěžší. Sedět a slyšet vlastní hlavu. Bez rozptýlení, bez výmluv. Teta říkala, že tehdy se hodně přemýšlelo. Ne nahlas, ale uvnitř. O tom, co přijde. O tom, jestli bude úroda. Jestli se něco nezlomí k horšímu. Nikdo nečekal zázraky. Nový rok nebyl nový začátek. Jen pokračování.
A možná právě to mě na tom zaskočilo nejvíc. Dnes se snažíme začínat znovu. Dáváme si předsevzetí, děláme tlusté čáry, slibujeme si změny. Oni jen vstali a šli dál. Bez očekávání, bez tlaku. Když jsem se tety zeptala, jestli jí to nechybělo, dlouho mlčela. Pak řekla, že tehdy by ji ani nenapadlo, že by něco chybělo. Že to, co máme dnes, by jí tehdy přišlo přehnané. A že by si možná vybrala něco mezi. Trochu ticha. Trochu radosti. Ale ne povinnost slavit.
Došlo mi, že dobrovolně bych to dnes asi nezvládla. Ne proto, že by to bylo špatné. Ale proto, že jsme si odvykli být spolu bez kulis. Bez hluku, bez programu, bez očekávání. Silvestr na vesnici nebyl hezký ani ošklivý. Byl prostě pravdivý. A možná až příliš obyčejný na to, aby nás dnes lákal.
A tak když se blíží konec roku a já přemýšlím, co budeme dělat, vzpomenu si na tetu. Na krávy, které nevěděly, že je Silvestr. Na kuchyň, kde se jen sedělo. A říkám si, že možná by občas stálo za to nedělat vůbec nic. Jen si přiznat, že rok skončil. A že to musí stačit.
