Článek
Doma jsem hlavně ta, která všechno zařizuje
V běžném životě mám práci, byt, dospělou dceru a partnera, se kterým už roky fungujeme spíš jako dva lidé, kteří se naučili sdílet prostor. Nehádáme se. Neubližujeme si. Jen jsme se někde po cestě přestali dotýkat jinak než letmo při míjení v kuchyni.
On má své kamarády, svůj rybářský víkend a večery u televize. Já mám práci, nákupy, rodinné telefonáty a seznam věcí, které se musí zařídit. Dlouho jsem si říkala, že je to normální. Že po padesátce už člověk nemá čekat velké vášně, ale hlavně klid.
Jenže já klid měla. A přesto jsem se cítila prázdná.
Poprvé jsem do Egypta letěla s kamarádkou. Byla to obyčejná dovolená, kterou jsme koupily na poslední chvíli. Ležely jsme u bazénu, smály se, popíjely sladké drinky a já si po dlouhé době připadala lehká. Nikdo po mně nechtěl vědět, co bude k večeři, proč jsem něco nezařídila nebo kdy přijdu z práce.
Jeden večer jsem se dala do řeči s mužem, který pracoval v hotelu. Byl pozorný, vtipný a díval se na mě způsobem, na který jsem už skoro zapomněla. Ne jako na partnerku, mámu nebo ženu, která už má něco „za sebou“. Prostě jako na ženu.
Ten pocit mě zaskočil víc než samotný flirt.
Po návratu domů jsem se snažila chovat, jako by se nic nestalo. Jenže od té chvíle jsem věděla, že ve mně něco dlouho spalo. A že nejde jen o tělo. Jde o to, že jsem chtěla být zase někým, kdo může chtít, vybírat si a cítit se živě.
Na dovolené odkládám život, který mě doma svírá
Dnes už do Egypta létám skoro každý rok. Kamarádkám říkám, že miluji teplo a moře. To je pravda, ale ne celá. Pravda je, že se tam na chvíli přestanu hlídat.
Doma se pořád kontroluji. Co si vezmu na sebe, jestli nejsem moc nápadná, jestli nepůsobím směšně, jestli se na mě někdo nebude dívat s pobavením. Na dovolené si vezmu šaty, které doma leží roky ve skříni. Namaluju se, jdu večer tancovat a dovolím si být otevřenější, než bývám mezi lidmi, kteří mě znají celý život.
Vím, co si o mně někteří pomyslí. Že žena v mém věku by měla být ráda, že má stabilní vztah. Že není správné hledat pozornost daleko od domova. Že se jen nechávám opít představou, která nemá s realitou nic společného.
Možná mají v něčem pravdu.
Nejsem hloupá. Vím, že dovolená je jiný svět. Lidé se tam chovají jinak, říkají si věci, které by doma možná nikdy nevyslovili. Vím, že pár večerů plných pozornosti není totéž co vztah, který obstojí ve všedním dni.
Ale já tam nehledám manžela ani velkou lásku.
Hledám chvíli, kdy nemusím být rozumná za všechny ostatní.
Nechci si nic nalhávat. Vždycky si dávám pozor, rozhodnutí dělám sama a nenechávám se tlačit do ničeho, co nechci. Jen už se nestydím za to, že mám potřeby, o kterých se od žen mého věku často mluví jen šeptem nebo vůbec.
Nejvíc mě děsí, co mi moje cesty říkají o domově
Po každé dovolené přijde návrat. Letiště, kufr, pračka, lednice, zprávy z práce. Partner se zeptá, jestli bylo hezky. Já řeknu, že ano. On přikývne a začne mluvit o tom, co se doma pokazilo.
A já najednou cítím, jak ze mě všechno zase pomalu padá.
Dřív jsem si říkala, že Egypt je moje tajemství. Místo, kde si na chvíli vezmu zpátky něco, co mi doma chybí. Jenže čím jsem starší, tím víc si kladu otázku, jestli mi pár dní svobody ročně opravdu stačí.
Protože problém možná není v tom, že mám ráda dobrodružství.
Problém je v tom, že jsem si dovolila cítit se živá jen tisíce kilometrů od domova.
Nedávno jsem si sedla s partnerem a poprvé mu řekla, že mi ve vztahu chybí blízkost. Nevyprávěla jsem mu všechno. Ještě na to nemám odvahu. Ale řekla jsem mu, že nechci zbytek života žít jako spolubydlící, která občas odjede za sluncem a vrátí se s úsměvem, o jehož důvodu nikdo neví.
Nevím, jestli to dokážeme změnit. Možná ne.
Ale už nechci sama sebe přesvědčovat, že touha po doteku, pozornosti a radosti je něco, co by žena měla s věkem potlačit. Do Egypta nejezdím proto, že bych doma neměla co jíst, kde bydlet nebo koho vedle sebe mít.
Jezdím tam, protože jsem tam poprvé po dlouhé době cítila, že nejsem jen součet povinností.
A teď musím zjistit, jestli dokážu ten pocit najít i bez letenky v ruce.
