Článek
02:00 – Bouřková hradba nad Atlantikem a odchod kapitána k odpočinku
Je noc na pondělí 1. července 2009. Nad neprostupnou temnotou Atlantského oceánu ukrajuje kilometry moderní dvoumotorový Airbus A330-200 francouzské národní společnosti Air France na letu číslo 447 z Ria de Janeira do Paříže. Na palubě sedí 216 cestujících z více než třiceti zemí světa a 12 členů posádky. V kabině pro cestující vládne ticho, většina pasažérů podřimuje a těší se na ranní přistání na Letišti Charlese de Gaulla.
Za řízením sedí dva mladší piloti. Šestačtyřicetiletý prvotřídní důstojník David Robert a dvaatřicetiletý druhý pilot Pierre-Cédric Bonin, který v ten moment letadlo přímo řídí. Padesátidvouletý kapitán Marc Dubois po náročném programu v Brazílii opouští kokpit a odchází do lůžkové kabiny na plánovaný odpočinek. Letadlo se právě přibližuje k takzvané tropické zóně konvergence - obávanému pásu kolem rovníku, kde se střetávají větrné proudy a vytvářejí obří bouřkové mraky sahající do výšky mnoha kilometrů. Stroj vlétá do lehké turbulence a hustého mraku plného superchladných ledových krystalků.
02:10 – Zamrzlé sondy, ztráta automatiky a osudová chyba za kniplem
Ve 02:10:05 přichází prvotní impuls tragédie. V husté ledové tříšti náhle zamrzají takzvané Pitotovy trubice – malé senzory umístěné na nosu letadla, které měří rychlost proudění vzduchu. Počítače letadla dostávají nesmyslné a navzájem si odporující údaje o rychlosti. Automatika správně vyhodnotí, že nevěří svým datům, okamžitě vypíná autopilota i automatické řízení tahu motorů a předává veškerou kontrolu nad strojem do rukou lidské posádky.
V tom momentě nastává v potemnělém kokpitu zmatek. Vypnutí automatiky doprovází hlasitá výstražná znamení a zobrazení desítek chybových hlášení. Místo toho, aby pilot Bonin dodržel základní pravidlo pro tuto situaci – zachovat klid, držet stabilní úhel náběhu křídel a nastavit stálý tah motorů –, propadá lehké panice. Zatlačí na svůj postranní řídicí kolík (sidestick) a přitáhne jej prudce k sobě. Nosem letadla zamíří strmě vzhledem k horizontu a posílá obří Airbus z cestovní hladiny do prudkého stoupání.
02:11 – Neúprosný pád z deseti kilometrů a marný návrat kapitána
Letadlo v řídkém vzduchu ve výšce přes jedenáct kilometrů nemá dostatek výkonu na tak strmé stoupání. Rychlost stroje drasticky padá a křídla ztrácejí aerodynamický vztlak. V kabině se rozléhá mechanický, syntetický hlas varovného systému, který opakovaně řve: „STALL, STALL!“ (Ztráta vztlaku!). Airbus přechází do hlubokého aerodynamického pádu.
Druhý pilot však nepochopitelně drží řídicí páku neustále přitaženou k sobě. Protože postranní ovladače v Airbusech nejsou na rozdíl od klasických kniplů mechanicky propojené, starší kolega Robert na vedlejším sedadle dlouho vůbec nevidí, že Bonin letadlo neustále rve čumákem nahoru a pád tím pouze udržuje.
Ve 02:11:42 vbíhá do kabiny přivolaný kapitán Dubois. Pohled na přístroje ho však šokuje. Umělý horizont ukazuje šílené hodnoty, letadlo nekontrolovaně klesá rychlostí přes 40 metrů za sekundu, ale čumák míří k nebi. Navíc se projevuje zrádná logika tehdejšího softwaru: když rychlost letadla klesne pod kritických 60 uzlů, počítač vyhodnotí údaje jako neplatné a varování před pádem vypne. Když pilot na vteřinu páku potlačí a rychlost mírně stoupne, alarm se znovu spustí. Zmatená posádka tak získává pocit, že potlačením páky dopředu dělá chybu.
02:14 – Dopad na hladinu oceánu a memento pro celý svět
Zcela ochrnutá posádka bojuje v temnotě s kolapsem přístrojů. Až pouhých devět stovek metrů nad hladinou oceánu Bonin zoufale zvolá: „Ale já přece držím páku pořád úplně vzadu!“ První důstojník Robert v tom momentě s hrůzou pochopí celou pravdu a křičí: „Ne! Ne! Nestoupej! Dej to dolů!“ Je však už příliš pozdě.
Ve 02:14:28, pouhé tři minuty a třicet sekund od prvního zamrznutí senzorů, naráží Airbus A330 v přímém horizontálním pádu břichem do hladiny Atlantského oceánu rychlostí 280 kilometrů za hodinu. Obří síla nárazu letoun okamžitě roztříští. Všech 228 lidí na palubě umírá v jediném okamžiku.
Trosky letadla mizí v hlubinách a trvá téměř dva roky, než specializované robotické ponorky najdou trup a černé skříňky v hloubce necelých čtyř kilometrů pod mořskou hladinou. Detailní vyšetřování, které vedl francouzský Bureau d'Enquêtes et d'Analyses, potvrdilo jako spouštěč zamrznutí Pitotových trubic, ale za hlavní příčinu označilo selhání lidského činitele – neschopnost posádky rozpoznat aerodynamický pád a chybějící výcvik ručního řízení ve vysokých výškách.
Záznamy evidované v databázi Aviation Safety Network ukázaly, že neštěstí přinutilo výrobce Airbus i letecké úřady po celém světě k okamžitým reformám. Zamrzající sondy musely být z flotil komplet vyřazeny a nahrazeny odolnějšími typy. Letecké společnosti musely do trenažérů celosvětově zavést povinné nácviky vybírání pádu ve velkých výškách i trénink komunikace v kokpitu při náhlém výpadku automatiky.
Další zdroje:
