Skrytý požár před 28 lety postupně umlčel avioniku švýcarského letadla. Zemřelo 229 lidí

Je středa 2. září 1998, vteřiny po osmé hodině večerní místního času. Z mezinárodního letiště Johna F. Kennedyho v New Yorku startuje moderní tříproudový širokotrupý letoun McDonnell Douglas MD-11 švýcarské národní společnosti Swissair na pravidelném nočním letu číslo 111 do Ženevy. Na palubě sedí 215 cestujících a 14 členů posádky. Společnost Swissair se těší pověsti jednoho z nejbezpečnějších a nejluxusnějších dopravců světa. V první a obchodní třídě cestují vědci, úředníci Organizace spojených národů i sběratelé umění. V zavazadlovém prostoru se přitom převážejí cenné šperky i vzácný obraz od Pabla Picassa.

V pilotní kabině velí zkušený padesátiletý kapitán Urs Zimmermann, doprovázený šestatřicetiletým prvním důstojníkem Stefanem Löwem. Obloha je čistá, letový plán počítá s plynulým nočním přeletem oceánu a stroj po půlhodině stoupá do cestovní hladiny 33 tisíc stop. Pro cestující začíná běžný večerní servis. Mnozí z nich zkoušejí nově nainstalovaný palubní zábavní systém, který nabízí individuální obrazovky a možnost hazardních her přímo ze sedadla. Málokdo však tuší, že právě tato nákladná novinka v sobě skrývá smrtonosnou past.

Ve 22:10, při přeletu kanadského pobřeží u Nového Skotska, ucítí piloti v kokpitu jemný zápach kouře. Považují jej za neškodnou závadu v klimatizaci nebo v kuchyňce. Kouř však nepochází z kabiny. Přímo nad stropními panely kokpitu, v nepřístupném prostoru, dochází k elektrickému jiskření. Kabelové svazky napájející nový zábavní systém nebyly správně jištěny. Elektrický oblouk zapálil hořlavou Mylarovou izolaci (MPET), která obaluje trup letadla kvůli tepelné a hlukové izolaci. Oheň se v neviditelném meziprostoru nad hlavami pilotů ticho a rychle šíří.

Ve 22:14 hlásí posádka kanadskému řízení letového provozu v Monctonu přítomnost kouře v kabině a žádá o odklon na nejbližší letiště. Dispečer nabízí přistání v Halifaxu, který je vzdálen přibližně sto kilometrů. Kapitán Zimmermann se drží tehdejších standardních postupů: vyhledává příručku pro případ kouře a zahajuje složitý kontrolní seznam úkonů. Protože je stroj plně natankován na zámořskou cestu a výrazně překračuje maximální přistávací hmotnost, rozhodují se piloti před klesáním vypustit nad mořským zálivem St. Margarets Bay přebytečné palivo. Ztrácejí tím drahocenné minuty.

Ve 22:21 provádí posádka v souladu s manuálem vypnutí hlavních elektrických okruhů kabiny, aby izolovala zdroj kouře. Tento krok však nechtěně vypíná i odsávací ventilátory, které dosud držely plameny nad stropem. Horké tavené plasty a oheň vtrhnou přímo do stropních rozvodů avioniky. Vteřinu nato vypuká v kokpitu čistá apokalypsa.

Během necelých tří minut začíná elektronika odpadávat jako kostky domina. Ve 22:24 zhasínají multifunkční displeje na palubní desce, odpojuje se autopilot i hlavní letové přístroje. O minutu později vypadává napájení černých skříněk a zapisovačů letových údajů. Kokpit plní hustý uhelnatý kouř a spalující žár, který taví plastové ovládací prvky i konstrukce. Kapitán opouští své sedadlo a s hasicím přístrojem se marně pokouší bojovat s plameny za stěnou kabiny, zatímco první důstojník v naprosté tmě a bez funkčních přístrojů osamoceně drží řízení.

Ve 22:31, zcela neovladatelný a převrácený na bok, naráží tryskový kolos v rychlosti přes 650 kilometrů za hodinu do temných vod Atlantského oceánu nedaleko rybářské vesničky Peggy's Cove. Síla nárazu letadlo roztříští na stovky tisíc drobných úlomků. Všech 229 lidí na palubě umírá v jediném okamžiku.

Tragédie u Peggy's Cove rozpoutala nejrozsáhlejší a nejdražší pátrací i vyšetřovací operaci v kanadských dějinách. Vyzdvihování trosek z třicetimetrové hloubky mořského dna trvalo několik let a stálo desítky milionů dolarů. Vyšetřovatelé z moře vyzvedli přes dva miliony úlomků trupu a devadesát procent veškerých částí stroje. V hangáru v Halifaxu následně sestavili zdrátovanou trojrozměrnou rekonstrukci přední části letadla.

Detailní závěrečná zpráva, kterou vypracoval Kanadský úřad pro bezpečnost dopravy, potvrdila jako hlavní spouštěč elektrický zkrat na kabeláži zábavního systému, který zapálil hořlavou izolační fólii MPET. Dokumentace vedená v databázi Aviation Safety Network ukázala, že materiál Mylar byl do té doby považován za bezpečný, ačkoliv v reálných podmínkách snadno hořel.

Na základě zjištění kanadských vyšetřovatelů vydal americký Federální letecký úřad celosvětový příkaz k okamžitému odstranění a nahrazení izolačních materiálů z MPET ze všech komerčních dopravních letadel. Katastrofa letu Swissair 111 rovněž navždy změnila nouzové postupy posádek: v případě neidentifikovaného kouře na palubě už piloti neztrácejí čas zdlouhavým předčítáním kontrolních seznamů, ale okamžitě zahajují nejrychlejší možné přistání.