Článek
Nejdřív jsem si říkala, že jsem jen nová
Na tu práci jsem se vážně těšila. V předchozí firmě jsem byla skoro deset let a poslední dva už jsem tam chodila jen ze zvyku. Nové místo znamenalo lepší peníze, kratší cestu a práci, která mi dávala větší smysl.
První týden byl normální. Aspoň jsem si to myslela.
V kanceláři nás sedí šest žen. Já byla sedmá. Když jsem přišla, všechny byly slušné. Ukázaly mi kuchyňku, tiskárnu, hesla, kdo kde sedí. Jedna kolegyně mi dokonce přinesla hrnek, protože jsem žádný neměla.
Pak začaly drobnosti.
Když jsem se na něco zeptala, často přišlo: „To už jsme přece říkaly.“
Když jsem něco udělala sama, dozvěděla jsem se, že jsem se měla nejdřív poradit.
Když jsem se poradila, bylo to zase: „Nemusíš se ptát na každou maličkost.“
Nevěděla jsem, co je správně.
Jednou jsem přišla do kuchyňky a dvě kolegyně se bavily. Jakmile mě uviděly, zmlkly. To se může stát jednou. Jenže pak podruhé. Potřetí. Člověk začne být paranoidní, i když nechce.
Na oběd chodily společně. Mně se nikdo nezeptal. Když jsem se jednou přidala sama, u stolu bylo divné ticho. Pak začaly řešit lidi, které jsem neznala, a nikdo mi nic nevysvětlil.
Pořád jsem si říkala: jsi nová, dej tomu čas.
Tak jsem dávala.
Nejhorší je, že nevím, co jsem vlastně udělala
Kdyby mi někdo řekl: štve nás na tobě tohle, můžu se k tomu postavit. Omluvit se, vysvětlit, změnit něco.
Jenže tady není nic konkrétního.
Je to tón.
Pohled.
Poznámka pronesená dost nahlas, abych ji slyšela, ale ne tak přímo, abych mohla říct, že byla na mě.
Jednou jsem udělala chybu v tabulce. Nic zásadního, opravila se během deseti minut. Kolegyně se tomu ale vracely ještě další dva dny.
„Hlavně to tentokrát zkontroluj pořádně.“
„Radši se podíváme, ať tam zase něco není.“
Pak se jedna zasmála.
Smála jsem se taky. Takovým tím hloupým smíchem, když nechcete ukázat, že vás něco zasáhlo.
Doma už se nesměju.
V noci ležím a přehrávám si celý den. Co jsem řekla. Jak jsem to řekla. Jestli jsem neměla mlčet. Jestli jsem náhodou nepůsobila namyšleně, když jsem něco navrhla. Jestli je problém v tom, že mám vyšší pozici než dvě z nich. Nebo že mě šéf pochválil hned první měsíc.
Manžel mi říká, ať si toho nevšímám.
„Jdeš tam pracovat, ne hledat kamarádky.“
Já vím.
Jenže osm hodin denně je dlouhá doba na to, abyste seděli v místnosti, kde máte pocit, že každé vaše slovo někdo otočí proti vám.
Začala jsem se budit kolem čtvrté ráno. Podívám se na hodiny a první, co mě napadne, je kancelář.
V neděli odpoledne už mě bolí žaludek z pondělí.
Už nechci sama sebe přesvědčovat, že přeháním
Před týdnem jsem se rozbrečela na parkovišti.
Nic zvláštního se ten den nestalo. Právě naopak. Možná už toho bylo jen moc.
Seděla jsem v autě, kabelku na klíně, klíčky v ruce, a říkala si, že dovnitř nechci. Bylo 7:42. Přes sklo jsem viděla dvě kolegyně, jak jdou od auta spolu a smějí se.
A mně se chtělo otočit a jet domů.
Nakonec jsem vystoupila.
Ten den mi jedna z nich před ostatními řekla, že jsem „nějaká citlivá“, protože jsem ji požádala, aby mi připomínky k mojí práci říkala přímo a ne přes celou kancelář.
Večer jsem si poprvé otevřela pracovní nabídky.
Ne proto, že chci okamžitě utéct. Chci ještě zkusit zjistit, jestli se situace dá řešit. Začala jsem si zapisovat konkrétní věci, ne jen pocity. Co se stalo, kdy, kdo u toho byl. Chci si promluvit s nadřízeným tak, abych nepřišla jen s větou „ony mě nemají rády“.
Protože možná mě opravdu nemají rády. To přežiju.
Co už ale nechci dál přehlížet, je prostředí, ve kterém se bojím zeptat, bojím se něco navrhnout a před každým odeslaným mailem ho čtu pětkrát.
Taková už normálně nejsem.
Dřív jsem do práce chodila bez přemýšlení. Teď si ráno vybírám oblečení podle toho, co bude nejméně nápadné. V kuchyňce čekám, až ostatní odejdou. Oběd jím někdy sama u počítače, protože je to jednodušší.
A přesně tady jsem si řekla dost.
Nechci dávat výpověď jen proto, že si mě pár kolegyň nevzalo do party. Ale taky nechci sama sebe rok přesvědčovat, že nespavost, sevřený žaludek a strach z pondělí jsou normální cena za dobrou výplatu.
Do té práce jsem nastupovala s radostí.
Jestli z ní jednou odejdu, nechci odcházet s pocitem, že jsem byla slabá.
Spíš s vědomím, že někdy člověk nemusí vydržet všechno jen proto, aby dokázal, že vydrží hodně.
